Duben 2011

Vyšší cíle hrdinů - kapitola pátá - Zjevení písku

21. dubna 2011 v 16:13 | Krakin Shikazu |  [FF]Vyšší cíle hrdinů
Ano moji milí, čas na tajemné zjevení nové postavy.

Pokračovala po cestě, kterou převážně tvořil udusaný písek, minula jakýsi podstavec se zářivým modrým krystalem.
,,Tohle je krystal vázání duší,´´ vysvětlil Trix, kterému během cesty zakázala, aby ji oslovoval ,,paní´´ a podobně. Přivádělo ji to do rozpaků.
Prošla kolem a cesta ji vedla kolem obchůdku, u kterého byly vystaveny zbraně, napravo a nalevo se svažoval trávou porostlý svah směrem k přístavišti. Krák se chvíli procházela kolem domků, zaběhla se podívat na lodě a lidi kolem nich, viděla místního alchymistu a spoustu dalších věcí, když se konečně doplantala až k největšímu domu ve vísce- před ním na verandě seděl postarší muž v drahých šatech a kolem něj pobíhaly děti, co žadonily, aby jim vyprávěl příběhy.
,,Vy jste starosta?´´ oslovila jej opatrně. Když muž přikývl, okamžitě se uklonila.
,,Eitin von Krák, posílá mě mudrc Babama.´´ představila se a použila raději praštěné jméno, ze kterého si předtím dělala legraci- copak na tom záleželo? Pokud si ji má někdo zapamatovat, tak jedině tak. Zatím ničím jiným nevynikala.
,,A já jsem Damien Wilfreux´´ ozvalo se za ní a Krák málem vyletěla z kůže. Nějakým zázračným způsobem ale udržela stejný kamenný obličej a tvářila se, jakože o Damienovi celou dobu věděla. Jak to ten kluk dělá?!
,,Výborně, pojďte dál, čekám na vás,´´ řekl starosta, na svůj věk překvapivě hbitě vyskočil a zamířil do budovy. Krák šla za ním a tušila že Damien bude někde za ní. Neslyšela jeho kroky. Po vstupu do domu je přivítala útulná místnost s podivnými loveckými trofejemi, obrazy a rudými koberci. Krák to přišlo možná až moc útulné.
,,Jsem Ludaumann, starosta této vesnice a vlastně celého ostrova,´´ představil se a usedl do lenošky.
,,Slyšeli jsme, že máte nějaké problémy s kraby…´´ začal Damien, zatím co svou pozornost věnoval vystaveným knihám. Krák zaujaly taky, ale raději si prohlížela obrazy na stěnách.
,,Ano, to ano, hochu. Určitě jste si jich všimli, u Babamy jich je taky pár…Krabi! Usměvaví a Vysmátí krabi!´´ Krák chvilku musela uvažovat, než jí došlo, že to byla součást názvu.
,,Byl bych rád, aby každý z vás zlikvidoval několik krabů z každého druhu. Likvidují nám naše speciální řasy, které vyvážíme do celého Saphaelu!´´Ludaumann vypadal ustaraně. Krák se na další podrobnosti neptala, vytočila se na podpatku a přes rameno prohodila:
,,Do večera zůstane menší polovina,´´a vydala se ven. Když zamířila na pláž, nějak ji nepřekvapil Damienův hlas.
,,Půjdem lovit spolu, nebo se zmizneš jako včera?´´ zněl smutně, což Krák mírně zarazilo. Najevo to ale nedala.
,,Já jdu sama, jestli ti to nevadí. Budeme to mít rychleji z krku.´´v tu chvíli se vydala po cestě doleva, směrem k majáku. Damien chvíli zaraženě stál, načež šel mírně víc vpravo, ale zůstával nadohled.
Krák se přiblížila k prvnímu krabovi. Po zkušenostech s želatiňákama věděla, že by bylo fajn ho nejdřív mírně oslepit pískem. Toho bylo kolem dost. Jenže než se stačila ohnout, krab ji zaregistroval a zaútočil. Krák máchla rukou naprázdno a překvapeně zjistila, že krabovi přímo do očí vrhla něco jako písek…ale ten nedržela! Ve stejnou chvíli uslyšela zvláštní zpěv a uviděla zářivé žluté světlo. Co se to sakra…?!
Neměla čas nad tím uvažovat. Krab mrkal o stošest ale bylo mu to houby platné. Mezera v jeho krunýři či co to bylo byla dostatečně široká na to, aby ho Krák pár bodnutími zabila. Kdoví odkud se objevil Trix a z kraba začal připravovat použitelné maso. Krák si na chvíli sedla a v dálce viděla Damiena rvát se s podobným krabem, ovšem na rozdíl od toho jejího neměl červenou ulitu, ale žlutou.
,,Ty Trixi…co bylo to světlo?´´ zeptala se spíš do větru.
,,To bylo poslání Skřítčích králů. Teď dokážeš vytvořit písek z tvé vlastní moci, kterou jako Posel máš!´´ A dál se věnoval porcování desetkrát větší potvory než on sám. Krák to nechápala, ale na nic se neptala. Pochopí to až časem, jako jiné věci. Pomalu se zvedla a pokračovala v lovení krabů.
Slunce se již sklánělo k západu, když si toho Krák všimla. Damien se ještě snažil přesvědčit jednoho kraba, že dělat si příbytek hned uprostřed přístavu je blbý nápad (jak se tam ten krab dostal, to také věděl jen Damien) a Krák zrovna domluvila se starostou, který jí dal pár stříbrných za odvedenou práci s tím, že zítra ještě příjde pokračovat.
Otočila se od směšně nadávajícího Damiena a uviděla to. Sloup světla v lese kus za vesnicí, směrem k Babamově příbytku. Stejný světlo, jako když se objevil Tarathiel.
,,Co to…?!´´ Krák se tím směrem rozběhla. Co to mělo jako znamentat? U Babamy byly jen čtyři pokoje…no, dobře, vedle v tom domě bylo hafo dalších, alespoň podle Koně, ale i tak- neříkal snad mudrc, že už jsou všichni? Tak jak je možné, že se objevil někdo další?
Krák ani nevěděla, jak se tak rychle dostala nadruhou stranu ostrova. Ale byla v lese, skrytá za kapradím a křovím (a tlupou spokojených želatiňáků), ne moc daleko od mudrcova domu. Někde dokola slyšela Mich, jak něco pokřikuje a nadává. Ale ona to nevnímala, protože zírala na mýtinu před sebou.
Už když poprvé uviděla Damiena, zůstala zírat. Ale tohle bylo úplně něco jiného.
Před ní se ze země nechápavě zvedal vysoký, štíhlý kluk. Měl na sobě jen tepláky (Což Krák samozřejmě vůbec nevadilo). Krák ovšem zaujal jeho obličej. Byl snad bez jediné chyby. Úzké rty, temně čokoládové oči, skoro dočerna…A v kontrastu s nimi bílé vlasy. Fakt, byly téměř bílé. Byla to hodně světlá platinová blond, přírodní. Co víc, vlasy mu spadaly až do půl zad, stažené gumičkou. Dokonale rovné.
Odněkad z lesa se přitočila Koň.
,,Ahojky, ty jsi někoho zabila, že si tu hraješ na schovávanou?´´ vypadala, jako po dlouhém a namáhavém lovu na něco s velkými drápy. Ty ale želatiňáci neměli. Krák ji raději neprovokovala, stáhla ji sebou dolů a kývla hlavou směrem k nově příchozímu.
,,No tyvole…´´ ujelo jí. Zírala na něj jak na svatý obrázek, pak ale zavrtěla hlavou, něco si pro sebe zamumlala a odfrkla si.
,,Tarathiel je hezčí. A bude v tom velkým domě sám, dobře mu tak. Mám z něho blbý pocit,´´tímto zakončila svůj projev a ,,nenápadně´´ se odplížila zpět do lesa. Když se po jejím odchodu uklidnil les, Krák zaslechla klidný Babamův hlas, který bělovlasému vysvětloval co se stalo. Krák netušila, kdy se mudrc objevil. Ale už se stmívalo a každou chvíli se také mohl objevit Damien. Proto se Krák zvedla, nahodila výraz, jakoby právě přišla a vstoupila na mýtinu.
,,Á, Eitin, právě včas,´´ usmál se na ni mudrc. Krák kývla a tázavě pohlédla na bělovlasého mladíka.
,,Tohle je Arnax. Nejnovější člen našeho…jak bych to nazval? Rodina? Ne, to asi ne…Společenství, to je ono,´´ Babama si mumlal spíš sám pro sebe a už se vydal na cestu zpět. Arnax vypadal značně zmateně.
,,To je v pohodě, mudrc sice občas vypadá pomateně, ale je fajn, zvykneš si. Já jsem Eitin,´´ usmála se Krák.
,,Těší mě,´´ oplatil ji úsměv Arnax. Měl nádherný, tichý hlas. Krák si jen představovala, jak by asi zněl, kdyby zpíval. V tom ale její myšlenky přerušil již jiný, známý hlas, který ji také přitahoval, ale zároveň v posledních hodinách lezl na nervy.
,,Já jsem Damien, vítej. Eitin, Ludaumann vzkazuje, že zítra tam máme být už před úsvitem, ještě s náma chce o něčem mluvit. Kde jsou Michelle a Tara?´´ Damien se vynořil z lesa. Prostě jen tak. Postavil se mezi Krák a Arnaxe, kterého kromě představení úplně ignoroval. Krák se v hlavě zrodil nápad, jak mu oplatit to vylekání ráno.
S naprostým klidem pokrčila rameny, mávla rukou k místu, kde byl les nejhlubší a řekla:
,,Hledej,´´ pak se otočila s úsměvem na Arnaxe a naznačila mu, ať jde za ní. Po cestě mu vysvětlovala, jak to tu funguje. Nezmínila se mu o tom, jak navázat kontakt se skřítkem, na to jistě příjde sám. Ale těšil ji Arnaxův zájem. Vypadal, že ho spousta věcí zajímá. A nejen věcí ohledně neočekávaného výletu do jiného světa. Sám začal vyprávět o tom, že doteď žil v Norsku a ptal se, odkud je Krák. Té do té doby vůbec nedošlo, že by ostatní mohli být z jiné země. Jakým jazykem tady vlastně mluvili?
Krák nedělalo sebemenší problém Arnaxovi cokoli říct. Bylo to zvláštní, jak moc si rozuměli. Zároveň ji překvapilo, že za nimi nešel Damien. Že by Krák poslechl a vážně je šel hledat?
Došli k Babamovi do chatrče. Ten už měl připravenou večeři. Odvedl Arnaxe do vedlejšího domu, aby se nejprve převlékl. Krák už si mezitím sedla a začla jíst. Za celý den měla hlad a zjistila, že je unavená. Bylo to zvláštní, že ji to došlo až teď. Trix se taky objevil a zobl nějaké ovoce ze stolu, když se rozletěly dveře a dovnitř vpadla hladová Koň. Vrhla se ke svému křeslu, posbírala různé kousky jídla a spolu s dweem začala večeřet, při čemž se snažila Krák vylíčit dnešní zážitky. Krák jí ale nerozuměla, tak se jenom usmívala a přikyvovala. Koň totiž mluvila s plnou pusou a Krák navíc byla myšlenkama někde jinde.
O chvíli později vešli Tarathiel s Damienem, který vypadal, jako by chtěl někoho zaškrtit.
Prošel kolem stolu, že kterého vzal jen jeden kousek ovoce a zmizel ve svém pokoji. Zaklaply se za ním dveře. Krák se překvapeně vytočila na Tarathiela, který si zrovna sedl.
,,On vás vážně hledal v lese?´´
,,No, jo. Objevil se zničeho nic, jakoby vystoupil ze stínu nebo co. Vypadal naštvaně a říkal něco o nějakém novém klukovi, prý nějaký přiteplený playboy…´´ Tarathiel vypadal zmateně. V Krák se vzedmula vlna hněvu a kdyby ji Koň nechtla a nepřinutila zpátky sednout (jen jednou rukou a ještě s hrnkem dwea, přátelé), pravděpodobně by se milý Damien proletěl zpátky do mateřské galaxie. Nesnášela narážky na něčí orientaci či cokoli jiného, hlavně, když byly neoprávněné. Vždyť Arnax před Damienem řekl všehovšudy dvě slova!
,,Klídek kámo, to chce něco pořádnýho, aby si to hoch pamatoval. Znáš to, tichá voda břehy mele,´´ zafilozofovala Koň. Krák se párkrát zhluboka nadechla. V tom se otevřely dveře potřetí a vstoupil Arnax. Krák se na něj zářivě usmála a aniž by si to uvědomila, on si sedl na Damienovo místo. No co, ten stejně trucoval vedle. A ani se neví, proč vlastně!
Arnax se všem představil a když došel i Babama, započala obvyklá konverzace na obvyklá témata.
Po večeři se Krák chvíli rozhodovala. Nakonec vzala talíř s připraveným jídlem (od každého něco) a opatrně přišla k Damienovým dveřím. Zaklepala. Žádná odpověď. Zaklepala znovu, hlasitěji. Nic. Krák se nadechla a opatrně otevřela.
,,Damiene…?´´ nakoukla do místnosti a zůstala stát jako přimražená. Talíř ji málem spadl.


Slib půlnoci v temných poutech - kapitola pátá ,,Cesty povinností´´

15. dubna 2011 v 23:04 | Krakin Shikazu |  [Příběh]Slib půlnoci v temných poutech
Ano, je to tady xD Konečně, Sáro, konečně, Mich, konečně všichni =P (Věnováno Ondrovi, který mě svým příběhem tak trochu inspiroval...^^)


Toshi se probudil z velice hlubokého spánku. Bylo pondělí, těsně před půlnocí. Zvedl se a protahujíc procházel bytem. Sana našel podřimujícího v obýváku a tak ho tam nechal. Věděl, že je poslední dobou neklidný a moc se nevyspal, navíc Sano na rozdíl od Toshiho nebyl tak úplně stvořený pro noc- tenhle denní režim mu moc nevyhovoval.
Prohlížel si tmavovlasého muže. Byl nádherný- právě proto mu tenkrát v noci pomohl. Proto mu nabídl, že s ním může bydlet, když mu bude pomáhat. Prostě ho přitahoval, jenže tu byl menší problém. Sano měl už nějaký ten pátek a zažil toho hodně- přesto ho vždy zajímaly jen ženy. Toshi to věděl a proto se tak dlouho držel zpátky. Sano ho viděl spíš jako mladšího brášku, kterého musí hlídat.
Toshi nepříliš nadšeně zavrtěl hlavou, popadl mikinu a vyběhl ven do noci. Jeho sebekontrola by se během chvilky mohla ocitnout na kritické hranici a zhroutit se…
Ignoroval zákaz vycházení bez Sanova vědomí a vyšel směrem do ulic, kde hledal příležitostného společníka na noc…a dárce v jednom.
Nevšiml si ale malé postavy, která ho sledovala. Tato postava dala vědět vysílačkou svým nadřízeným. Upír se konečně ocitl sám, nechráněný. Zaplatí.


Sano se trhnutím probudil. Byla už hluboká noc. Ale něco nesedělo. Bylo ticho. Příliš velké ticho.
Sano vyležel z křesla, na kterém si chtěl jenom zdřímnout a nabral rovnou směr Toshiho pokoj. Prázdný. Koupelna. Nic. Kuchyň. Ani myš. A pak mu to došlo.
,,Já toho upíra zabiju! A je mi jedno, že už je prakticky mrtvej!´´ zařval naštvaně, když se snažil nepřerazit se o dveře, kterýma vybíhal ven z bytu a následně spíš sletěl než seběhl schody na ulici.
Jakmile se ocitl venku, rozhlédl se. A ani trochu se mu to nelíbilo. Cítil vlákna magie, kterou kolem sebe rozprostírali Lovci. Vydal se po její stopě. Probudil v sobě démonickou stránku svého otce a stal se z něho nelítostný běsnící stopař, lačnící po své kořisti. Jestli jeho Toshimu někdo ublížil…
Běžel temnými ulicemi. A pak je uviděl. Toshi stál ve světle lampy, mžoural, jak mu světlo svítilo do jeho citlivých očí. A kousek před ním, těsně za kuželem světla ten kluk. Ten malý, čtrnáctiletý z toho srazu! Jak to mohl Sano přehlídnout?! Taková moc…takový potenciál stát se mágem a on ho mrhá na vraždění upírů v nějaké sektě!
,,…zaplatíš za smrt mého bratra!´´ syčel zrovna ten kluk, když se k němu Sano zezadu blížil. Tolik nenávisti…
,,Toshi za nic platit nebude a už vůbec ne za blbost tvýho bráchy,´´ pronesl Sano nuceně klidným hlasem a úmyslně poodhalil roušku své podoby. Normálně se ukazoval jako mladý muž s dlouhými černými vlasy, světlá pleť a modrofialové oči. Ve své skutečné podobě ovšem mnohem víc připomínal otce. Vlasy se proměnily v temně modrou. Oči ztratily panenky i bělmo. Jeho pleť zářila bílou a modrě se leskla. Vyrostly mu tesáky a na obličeji se mu jako tetování rozprostřely ornamenty magických symbolů označujících jeho druh. V téhle podobě z něj měl strach i Toshi. Ten se momentálně krčil u lampy a zíral na Sana.
Kluk se otočil a vytřeštil oči. Panenky se mu rozšířily hrůzou. Věděl, že polodémoni jsou nebezpeční, ale nikdy žádného z nich neviděl jinak než v lidské masce. Navíc ho neslyšel, ani necítil…jak se tu vzal? Jak je našel? Ale strach nebyl dostatečně silný, ani ve spojení s překvapením a nejistotou. Jen to posílilo jeho hněv.
,,Může za smrt mého bratra! Zradil nás, Lovce, a stal se prokletým!´´ zasyčel v odpověď. Toshi v zadu se zklidnil, protože konečně vše pochopil.
,,To tvůj bratr může za to, že z Toshiho je upír!´´ Sano mluvil nebezpečně ledově klidným hlasem.
Toshi něco zahlédl. Vůbec se mu to nelíbilo a tak se na to zaměřil svýma upíříma schopnostma. Co to tam…
,,Můj bratr za nic nemůže! Zemřel, protože tenhle zrádce se stal upírem!´´ vztekal se kluk, zatímco mu tekly slzy. Nechápal už nic.
,,Toshi se stal upírem, když tvého bratra chránil! Kvůli jeho hlouposti!´´ Sano ztrácel nervy. Toshiho vyprávění, síla nenávisti toho kluka…všechno se mu v hlavě stočilo do jedné neforemné koule.
,,Můj bratr jen plnil povinnost…´´ kluk větu nedokončil, protože v tu chvíli se rozlehl Toshiho výkřik.
,,Barevní mágové!´´ Toshi zaregistroval pohyb moci. Když uviděl skupinku výrazně zeleně oblečených postav, bylo mu to jasné. Kde bylo tolik zelených, musel být alespoň jeden červený, což znamenalo potíže. Tyto dva druhy mágů se mezi sebou vraždili, což by nebyl až zas takový problém. Problém byl, že červení mágové mimo jiné šli po míšencích různých ras.
Což znamenalo nebezpečí pro Sana.
Ten se rychle vrátil do lidské podoby, popadl kluka a přehodil si ho přes rameno. Toshi ho následoval, když vyrazil dál do tmy.
,,Tamy…´´ kluk překvapeně vydechl. Toshi se v běhu ohlédl a uviděl dívku, asi v klukově věku. Zářivě rudé vlasy. Černo-bílá školní uniforma doplněná spoustou červených věcí a červený kabát. Rudý mág.
A kousek za ní skupinka nepříliš nadšených zelenáčů.
,,Dneska se asi nenajíš,´´ prohodil Sano mimovolně, když zamířil do malé uličky. Tam oběhl roh a zmizel ve skrytých dveřích ve stěně- Toshi za ním. Než stačil zavřít dveře, kluk se protáhl k nim (kdy a jak se dostal ze Sanova sevření Toshi netušil) a vtáhl běžící rusovlásku dovnitř, načež zabouchl. Zelení mágové se kolem prohnali bez povšimnutí. Pak ještě dlouhé hodiny bloudili a hledali vraha jednoho z nich, ale už ho nenašli.
Mezitím se naše čtveřice vzpamatovávala z běhu.
,,Co tady dělá ta krvavá mrcha?!´´ rozčílil se Sano. Byl vyčerpaný ze špatně prospaných nocí, navíc strach o Toshiho…do toho ten malý poblázněný kluk. A teď ještě zůstali v jejich rezervním sklepním bytu (mimo jiné přísně tajném) s jedním z Rudých.
,,Dneska tě asi nechám tak, mutante,´´ odsekla rusovláska. Vypadala, že toho má taky tak akorát dost. Vytočila se na kluka.
,,Kaoru! To sis teda našel pěkné kamarády…akorát tě dostanou do průšvihu!´´ Zamračila se na něj.
,,A co ty tady děláš? Víš, jak je to nebezpečné?!´´ vyštěkl na ni kluk, evidentně jménem Kaoru.
,,Tak vy dva se znáte, no to je fajn. Takže tady máme mladého pána Kaora, který chce jaksi podruhé a tentokrát nadobro zabít Toshiho, slečnu…jak že jí to řekl? Tamy? Slečnu Tamy, která pro změnu chce zabít mě, páč podle ní jsem jen tupé nebezpečné zvíře, upíra Toshiho, co neumí poslouchat a evidentně se chce nechat zabít a pak samozřejmě mě, co už toho má asi jako jediný plné zuby!´´ Sano sebou naštvaně říznul na pohovku, co byla v tomhle provizorním bytě nejblíž.
,,Aby bylo jasno, teď budu spát. Všechno vraždění, katastrofy a pomsty odložte na zítra. Dobrou.´´ s těmito slovy se otočil ke stěně a okamžitě usnul.
Toshi, Tamara a Kaoru tam zůstali stát, střídavě hleděli na spícího Sana a jeden na druhého, překvapení odhalením o obě navzájem, tajemstvím o ostatních a nejistotou. Nebyli přáteli. Ale situace nedovolovala být ani nepřáteli. Toshi nakonec zívnul, zalezl vedle Sana a usnul taky. Co na tom, že ho Sano ráno asi přizabije.
Tamara a Kaoru usli také, každý ponořený do svých myšlenek na různých stranách místnosti.

Vlak plný fantasy, léků a absolutního flegmatismu

7. dubna 2011 v 18:53 | Krakin Shikazu |  Krakinin deník
Vzhledem ke stále se zhoršujícímu psychickému stavu osoby známé pod jménem Krakin Shikazu bylo oprávněně povolanou osobou v psychosomatické léčebně rozhodnuto, že kromě těch antidepresiv, co již užívá, přidá ještě tzv. stabilizátor nálady.
Což samozřejmě způsobilo naprosté sklidnění a ztlumení veškerých projevů jako je strach, stres, zlost, vážnost nebo potřeba něco šíleně řešit a s někým se hádat.

Jo, vím, že spoustu lidí už můj přirozený flegmatismus štve, a fakt, že teď přistupuju flegmaticky ke všemu kromě zítřejší biologie (o které jsem právě prohlásila, že se na ni vykašlu, takže ani to se asi nepočítá), je přímo vytáčí...ale mě je to jedno.
Zaprvé proto, že už nějakou dobu opravdu neřeším názory druhých na moje chování a vzhled (když nebude modrá, bude půlnapůl, takžetak).
Zadruhé proto, že i když vím, že to není v pohodě a že mě třeba ten dnešek měl alespoň trošku zasáhnout, je mi to jedno.
Teoreticky vím, že by mě mto mělo štvát, jakože ty léky a tak.
Teoreticky.
Prakticky si sedím, uvažuju, co se asi stalo, že všechny ryby chcíply a je mi jedno, že pálím svou vlastní večeři.

Ty knížky šíleně lezou do peněz. Mám další tři, a to jsem tam šla s tím, že se jenom podívám...

TAčko za tři. Jdeme slavit.

A víte, že zjištění, že ten kluk, co jste ho znali jako malého protivného a divného vyrostl (je vyší než vy), poslouchá normální hudbu, v klidu se promenáduje v mikině s Metallicou a ostnatým náramkem a vůbec by jste mu netypovali, že je od vás o dva roky mladší, je velmi zvláštní?

Asi si nechám píchnout další náušnici. Nějak mě to začlo bavit.