Leden 2012

Kdyby náhodou něco, tak nic aneb návrat modrých létajících veverek.

31. ledna 2012 v 23:23 | Krakin Shikazu |  Heslovité stavy
Někdy se ty sliby prostě poruší ještě před jejich vlastním vyslovením.
Kdyby něco, tak tu nejsem. Spím.
Někdy je jednodušší chytit větší rybu, než tu menší.
Ty ohnivé potvory mě štvaly do té doby, než se daly koupit. Teď ty jejich několikanásobné ohnivé útoky miluju.
Jonghoon to zabil, ikdyž na JJově místě bych ho zabila já.
Málokdo dokáže takové skopičiny.
A stejně to vyjde pořád nastejno.
Někdy začínám rozumět Kalovým výlevům.
A stejně to nikdo nevidí...
(kdo úspěšně našel pointu, má u mě virtuální pusu. Haha.)

Pec na plotně a křeček, co trénuje na filmový casting.

1. ledna 2012 v 13:28 | Krakin Shikazu |  Krakinin deník
A tak jsme se přehoupli zase dál.
Důvod mé neaktivity (a velké mezery v rubrice X dní, kteroiu jsem se dneska rozhodla dohnat) je velice jednoduchý. Zkrátka a jednoduše, auto se zaručeně pokazí kdekoli a kdykoli, kdy může nadělat škodu. A tak jsme neplánovaně uvízli na Hukvaldech a byť tam mají jak počítač, tak internet, já jsem byla v takovém stavu, že než jsem se stihla zachovat jako někdo nejmenovaný a ve zlosti si zlomit ruku, zapla jsem první MMO co mi přišla pod ruku (a je na Hukvaldském počítači nainstalovaná) a šla jsem zabíjet ovce. A musím poznamenat, že na nás se ségrou musel být opravdu zajímavý pohled, jedna seděla a třískala nasraně do klávesnice a druhá seděla vedle a v klidu pletla šálu. A pak že já jsem ta flegmatická.
Tůdiž jsem v tomto stavu prožila tři dny, načež jsem jakžtakž zvládla s těma nervama a začínající nemocí školu a výlet do vídně (ať žije kočičí metal) a zakotvila doma, kde jsem se hezky vydepčila, vybila (od ovcí jsem se přesunula k muflonům či co to je), prožila klidné vánoce (ale jak poznamenala sestra, letos byly divné), překládala mamce korejské seriály a dokopala se k něčemu, o čem jsem si myslela, že nikdy neudělám (nechtělo se mi do toho a nechtěla jsem si střihnout trapas, ale zvládla jsem to- rozpoznám od sebe všech původních 13 členů SuperJunior. A mamka si našla nového miláčka. Někdy uvažuju, kdo je tu ten puberťák...).
A tak to došlo až do jednoho krásného večera, kdy ségra byla u taťky, já si zapla další díl toho, co jsem zrovna sledovala když se ozval zvonek. Že babička potřebuje volat a nejede pevná linka, takže bude vypínat elektřinu. Znuděně jsem tedy vytáhla svůj notebook a lampičku ze zásuvky, jen tak pro případ a nadávala jsem, mírné podráždění se dostavilo ale až ve chvíli, kdy se tohle celé mělo opakovat. A když se proud vypl potřetí, už jsem si plánovala, že se vrátím ke svým ovcím...když se najednou opět rozsvítilo, aby se o sekundu později všechno zhaslo s jasným výbuchem. Totiž, velká rána. Mamka okamžitě letěla dolů, že se vyhodily pojistky...ale ta rána se mi zdála moc velká. Šla jsem tedy zkontrolovat rizikovou oblast televize-akvárko, kde si jeden nemůže být jistý, kdy to začne hořet, ale vše se zdálo být v pořádku. Děda dole nadával, že nám tam něco probíjí a on to nemůže nahodit zpátky a mamka, že němá CO probíjet. Děda to tedy nahodil, mamka se vrátila, já jsem šla už v nebezpečém klidu zpátky k sobě, když se ozval mamčin hlas: ,,Nám nejede počítač...´´
Ano, a takto se odrovnal ségřin PC (a mamčin), takže v součastné chvíli je můj notebook jediným zdrojem internetu. A samozřejmě jste si určitě dokázali představit, jaký záchvat jsem chytla. Babiččino nesmyslné vypínání elektřiny (stačí vytáhnout jednu zástrčku a vyjde to nastejno a je to méně rizikové, ale vysvětlete jí to) už nám způsobilo víc problémů a vzhledem k starým obvodům v tomhle domě...zkrátka a jednoduše v tu chvíli mě mamka jen tak tak udržela od toho, abych je šla dolů seřvat. Místo toho jsem se ve svém nas...rozčíleném monologu prohlásila, že kdyby nebyl takový problém s dojezdností, tak už bydlím na Hukvaldech (což je konec konců pravda, páč jediný důvod, proč tam ještě nejsem je ten, že bych musela jezdit autobusem kolem 5 ráno a to se mi nechce.) a zakončila jsem to ránou do zdi (málem jsem si tu ruku zlomila, vážení.). Nakonec to jen vyústilo v melancholicky napsanou sms Kubovi.
Nijak ani nepomohl fakt, že jeden z křečků už nějakou dobu nevylezl ze svého pelechu a nereagoval na moje klepání, žrádlo, vodu, nic. Už jsem počítala s tím, že nás opustil, když včera večer mamka vítězoslavně zvolala, že křeček žije, jenom asi spal. Týden se mu dařilo se vyhýbat mé i její přítomnosti. Herec jeden. To ten druhý zase asi trénuje na kaskadéra a jednu noc nás s mamkou dokonce vzbudil třikrát svým vřískotem, když se zamotal v podivných kreacích mezi mřížema a kolečkem. Zero zklidnil a dokonce i něco sežral (králičí játru si nenechá ujít, ani kdyby chtěl, hehe).
Zatímco moje překladatelské perličky se rozlostly o ,,Až sním muzikál´´ a ,,Nejsem [got]´´(Překlad ,,I´m not god´´, což vyznělo velice vtipně, hlavně, když odvedle hrály koledy a hádejte, kdo je zpíval), mamka včera klidně prohlásila, že dolů za babičkou příjde hned, co dojí, protože má pec na plotně. A babička s ní souhlasila a bez mrknutí odešla. Jediný, kdo se z toho složil smíchy jsme byly tůdiž my dvě. A to že jsme se na silvestra dívaly na korejce a po půlnoci si místo českých písniček pustily Lucifera (mamčino přání)....už to asi máme v rodině.
Jinak jsem silně zvažovala přesun blogu. Narovinu se mi nechce, ale...mazání sblogů mě přivedlo k úvaze že přece jenom blogger je asi nejlepší. Jenže ...nevím no. Možná, že se k tomu dokopu. (A možná si konečně uklidím stůl, ale narovinu, je větší pravděpodobnost, že se mi sama od sebe uvaří večeře než tohle.)
A absolutně nemám hlad.
Jde se dohánět.
Krakin