Únor 2012

Dodatek k lítání polehku v korunách stromů

24. února 2012 v 22:28 | Krakin Shikazu |  Heslovité stavy
.....všimli jste si té reklamy s veverkami?

Jen tak polehku s hlavou a náladou v korunách stromů

24. února 2012 v 22:26 | Krakin Shikazu |  Heslovité stavy
Ostříháno.
Mám kratší vlasy, než Vašek.
A hlavně než Kuba.
A víte co?
Cítím se úžasně a jemi jedno, že se některým líbím víc s dlouhýma vlasama.
A je mi jedno, že ve spojení ,,je mi´´ jsem o řádek výš vynechala mezeru.
Protože je mi fajn.
A to, že se mi právě zničeho nic vypnul Hitsugi, ikdyž tvrdil, že zbývá 33 minut, mě už ani nenaštvalo, nemá proč.
To, že by bylo fajn pořídit do něj novou baterku vím už přes měsíc.
A moje novoroční depky jsou za náma, třikrát hurá.
Vzpomínky na mé "dlouhé" vlasy máte v předchozím článku.

Hvězdokupy, galaxie a mlhoviny v hlavě létající veverky...nebo krokodýla. A hlavně ty mlhoviny.

22. února 2012 v 17:49 | Krakin Shikazu |  Krakinin deník
A tak jsem se úspěšně vrátila z dovolené v Itálii bez větších katastrof (opomiňme nenápadné špinění veškerého nádobí určitou osobou ve chvíli, kdy měla Krák pomývat nádobí), kde jsem si připomněla, proč jsem kdysi to lyžování tak milovala. Skutečně, neznám lepší pocit, než když jedu dolů a vidím stín toho, jak házím spršky sněhu okolo...(ok, znám, ale v tu chvíli mi to je srdečně jedno, víme, dnes máme náladu na trochu květnatosti, ne?)
Katastrofa menších rozměrů se objevila po příjezdu v podobě mého slabého žaludku (holt týden na těch instantních jídlech, co tam výše zminěný někdo celou dobu vařil můj žaludek odmítal přijmout normální jídlo a kafe jako správnou a dobrou věc).
A tak celkově se mi logicky nechtělo do školy, když už jsem zase dva dny ležela doma, dokázala jsem si představit ty kecy..ale nakonec jsem zavrhla jakékoli podezření na nachlazení a jiné věci a přecejenom na tom nádraží zůstala s odůvodněním, že paní doktorka mě viděla ani ne před měsícem a zas tak často se navštěvovat nemusíme. Moje rozpoložení bylo zřejmé už při výběhu z domu, kdy jsem proběhla brankou na cestu a došlo mi, že je přece jenom únor, takže jít jen v tričku s krátkým rukávem je blbý nápad. Tak jsem si zaběhla kolečko pro bundu a výběh po schodech a brankou nanovo, tentokrát s mírným uklouznutím na střípcích tónovaného autoskla (Počet aut v plotě u rodiny Shikazu za zimu 2011/2012: 2. Pozn.: Potřeba nová branka.). Na nádraží jsem vběhla do naší staré známé, slečny hérečky. Rozhodně mi náladu nezvedla, ale ani nesnížila. Tak nějak jsem se dostala do vlaku a po pár minutách čekání (Doba spoždění cca 5 min) se teda vyjelo směr škola. Za jednou zastávkou, když se vlak rozjel, prakticky ihned začal brzdit a těsně před dobržděním se ozvaly zvláštní zvuky z pod kolejí (nebo mě to přišlo zvláštní). Ve vagónu bylo ticho (Krák se ubránila nutkání pustit na zem špendlík), když se ozvala otázka ,,My jsme někoho přejeli..?´´ Vlak se vzápětí rozjel, takže pokud ano, nevíme o tom. Ve škole jsem došla akorát na začátek promítání snímku z vesmíru, kdy jsem znova zvážila můj dávný nápad věnovat se vesmíru a planetám víc. K závěru jsem tradičně nedošla. Chemii jsem posléze ukecala na úterý, v češtině jsem konečně všechno zařadila na své místo a už zbývaly jen poslední dvě hodiny francouzštiny. Moje mysl se celou dobu pohybovala víceméně v bodech od ,,Dělejte, že mě nevidíte´´ přes ,,Mluvte jenom jedna´´ a ,,Večer se z té matiky zblázním´´ až po ,,Jenom mírně zkrátit, nebo něco víc, třeba alá ten zpěvák odtamtuď...?´´, takže jsem se stejným flegmatickým postojem napochodovala do francouzštiny, kde jsem předvedla své chabé znalosti čísel (smutné je, že to mi jde asi nejlíp), vzala si svých plných 5 bodů za slovíčka a bez spěchu šla až na vlak 13:40, byť bych stihla i ten 13:10, ale stejně- čekala jsem na Koň a rozhodla se, že to vezmem přes Librex a Empatii, nakonec jenom Empatii.
Na nádraží a po cestě ve vlaku jsme sklízely podivné pohledy, protože jsme řešili jména našich...ehm...Koniných budoucích dětí (Já hlídám ty od Kyuu, případně i pro další budu praštěná tetička, ale přece jenom víme, že já nikdy děti neplánovala a zatím neplánuju, ikdyž to asi nechám náhodě...zatím trénuju na divnou tetičku.). Vítěznou čarou prošla Hedvika a Jindřich (Koň) a klasicky pár podivných a méně používáných (Krák). Po cestě do Empatie jsme probraly jména fantasy, potom Harryho Pottera a některé překladatelské záhady a v Empatii jsem se rozkecala o Dream High (*fangirl mode* Jasooooon! *konec fangirl mode*) a vykecala polovinu děje, načež po cestě na zastávku jsem to zakončila tím, že bych chtěla mít ten K přívěšek a probíraly jsme spoustu dalších věcí, než dojel můj autobus.
A pak se to stalo.
Zatímco jsem procházela autobusem, který byl neobvykle plnoprázdný (nebyl přecpaný, ale na každé dvousedačce seděl jeden člověk), setkala jsem se jen s podivnými a naštvanými pohledy. Všichni měli evidentně den Blbec. Ale mě bylo úžasně. Nálada byla někde v nebeských výšinách a já jsem pro to nemohla najít žádný důvod (5 z Francoužštiny, Naštvané pohledy, plno učení, doma protivné děcka...)...takže jsem se rozhodla, že to prostě asi bude smogem a létajícíma veverkama a hotovo.
Krák
(Pod perexem je bonus)

Jak milovnice okřídlených potvor ke trojce z francoužštiny přišla.

1. února 2012 v 15:14 | Krakin Shikazu |  Krakinin deník
Dneska ráno jsem moc důvodů k optimismu neměla. Možná tak fakt, že jsem si mohla o hodinu déle přispat- ale to mě přešlo ve chvíli, kdy jsem klouzala do kopce na zastávku. Díky fyzice samozřejmě opačným směrem.
Nicméně se objevila věc, která mi tu náladu vystřelila do nebeských výšin na takovou míru, že ze mě ve francoužštině před koncem vypadla prosba, jestli by nás už paní F. nepustila na vlak. Normálně jsem smířená s čekáním, ovšem dnes jsem nějak neuvažovala a věta mi vypadla z pusy dřív, než stačila projít mozkem (nepřipomíná vám to někoho?). Ono mi taky ostatně bylo řečeno, že mám jet autobusem 13:35, který stíhám jen tehdy, když stihnu dřívější vlak (=pustí nás dřív domů)...a já si teda zaběhala, abych to stihla. Ale důvod tohohle všeho?
Když nám třídní rozdával vysvědčení (denní spoždění z důvodu včerejší exkurze), tak mi řekl, že bych ty trojky mohla vytáhnout na dvojky a že mi věří a já mu to odkývala. A pak jsem se sekla. Trojky na dvojky? A ta čtyřka co? Zběsile jsem začala v sloupečku hledat slovíčko "dostatečný", ale neúspěšně. Zvolila jsem tedy opačný postup a našla si políčko "Francoužština". A tam stálo "Dobrý". Dobrý. Dobrý. D-O-B-R-Ý.(Abyste rozuměli, už cca 3 a půl měsíce jsem byla smířená se čtyřkou a nějak jsem se nesnažila to změnit.)
A potom už mi to bylo všechno jedno, měla jsem všechny ráda, smála jsem se s Vaškem a Ivet volovinám a můj nový pacičkový diář jsem všem vystavovala na obdiv.
A vzhledem k součastné četbě (Temný Gryf) jsem tak nějak zjístila, že mám ráda potvory, co létají (a nemůsí to být nutně draci.)
A modrá je fajn~
A běhání na vlak kvůli Kubovi taky.
A jo, 22 děleno 2 je 11.