Listopad 2012

Fialová klec

27. listopadu 2012 v 19:03 | Krakin Shikazu |  Šuplík
Tak, musím říct, že když se jeden odkaz rozhodne, že zůstane oranžový a vaše pokusy o přejití do světlé fialové naprosto ignoruje (a pak je najednou červený a ještě se tváří jako pokračování předcházejícího odkazu)....tak ztrácím nervy i já. Nemluvě o tom, že mi do toho vypadne připojení (Milujeme rezavé kocourky, co si hrajou s blikajícími krabičkami a dráty). Pche. Mám takový pocit, že jsem na něco zapomněla. No co už.
A Klec....moje slohovka z minulého ročníku je asi stále u pana ředitele, co?

Příbor a nůž

27. listopadu 2012 v 15:15 | Krakin Shikazu |  Heslovité stavy
Seznam věcí, které je třeba udělat:
  • Schovat mléko do koupelny
  • Dát poklop a talíř z mikrovlnky do ledničky
  • Zalít křečky
  • Upéct závorky
  • Vybílit akvárko
  • Vyleštit jelena
  • Pochytat lžíce
  • Najít v ledničce mobil
  • Donést z koupelny židli zpět do jídelny
  • Vytáhnout kočku z gauče
  • Domluvit schůzi místních létajících veverek
  • Sundat kocoura ze záclony

(Veverka, zezadu. A)-nechtěla se mi kreslit hlava; B)-letí k té holce, co tam není vidět.)

Část třetí: Jak (ne)naštvat Koně aneb když se chceme socializovat s Katt

25. listopadu 2012 v 21:28 | Krakin Shikazu |  Krakin dává rady do života
Nakousla jsem tohle téma někdy přes týden...myslím, že ve středu ve výtvarce, když se řešilo, co je nejhorší věta, co může někdo říct Katt. Pak jsme řešily, že udělám příručku/školící článek pro Kubu. A teď, když jsem naštvaná, rozhádaná a vůbec nemám náladu, tak jsem si řekla, že aby u listopadu nezůstalo malé číslo pěti článků, proč se do této studie nepustit hned, že.
Tak, jak tedy komunikovat s Katt a přitom zůstat mezi námi živými:
  • Pokud ji uvidíte ráno (a ránem rozumějme dobu do 12:00), mile se usmějte (ale né moc, aby jste přímo nezářili falešností- pokud vám není dobře, tak se prostě zašklebte) a pozdravte. Jenom pozdravit. Není moc objímací typ a pokud už se ji rozhodnete obejmout, pak by to mělo být spíš při rozloučení po příjemně strávené době, nikoli každé ráno jen tak letmo jakoby nic (v tomhle jsem přesný opak). Má pár vytypovaných lidí, u kterých ji dotek nevadí, ale šance, že se do tohohle kroužku dostanete...
  • Pokud možno se jí neptejte ,,Jak se máááááš?´´ nebo něco podobného, hlavně v případě kdy se s ní vídáte prakticky každý den. Když už se jí zeptáte, očekává se od vás následující delší a smysluplný rozhovor. Tohle je ta nejhorší věta, kterou jí můžete říct- a nedejbože, aby jste se jí na to zeptali několikrát po sobě jenom proto, že nevíte, co říct! V takovém případě se totiž celkem rychle může stát, že se vás Katt rozhodne naučit létat a použije k tomu nejbližší okno, popřípadě most.
  • Stejná, možná ještě přísnější pravidla platí pro větu ,,A co jinak?´´. Je to prakticky to samé, akorát převlečené do jiného kabátu. A absolutně nejhorší načasování je to v konverzaci na skypu/fb/kdekoli po tom, co vám Katt jasně vysvětlí, že nemá čas a nebo náladu (nebo obojí). V tomhle případě v Katt zažehnete stav ,,nemám sociální náladu-nemám ráda lidi-nesnáším všechno´´ a už je oheň na střeše (a vy na první hodině létání). (btw- tenhle bod platí i pro autorku blogu. Větu snese jen u některých jedinců a jen v některých situacích, jinak mají lidé štěstí, že se nedá virtuálně zabíjet)
  • Když vidíte, že Katt brečí/vypadá nějak divně, neptejte se jí, jestli je v pořádku. Kontaktujte jí blízké osoby, které by jí teoreticky měly pomoct, jinak ji nechce tak. Většinou je naštvaná akorát sama na sebe a prostě uvolňuje svoje emoce. Kdyby to v sobě všechno držela, mohla by dopadnout jako Shinwoo z Teen Spirit (ikdyž k tomu mám asi nějblíže já).
  • Když se Katt kvůli něčemu nervuje, nechte ji. Ve chvíli, kdy je ve stavu krize/,,všichni tady chcípneme´´ a pod., nezabere nic jiného. Pokud do ní začnete rýpat, jak to s oblibou dělá Stan, akorát to zhoršíte. Když jí necháte jen tak, vyzuří se, hodí propiskou, zbije chudáka kubu a je zase v pohodě. V opčném případě se rozbrečí/dostane se do nálady, kde kreslí panáčky, co střílejí samopalem Stan a Fiflenu a krev z nich kape do sklenice s nadpisem ,,Jahodová marmeláda´´.
  • Pokud za vámi sama nepříjde, že něco nechápe a že CHCE pomoct, nic ji neříkejte. V případě fyziky/matiky/chemie/a podobně zvlášť raději držte hubu a zbytečně ji neprovokujte dotěrnýma poznámkama, že kdyby dělala to a to, tak to chápe. Jinak opět nastává mód kreslení a projekt továrny na jahodovou marmeládu je v procesu.
  • Pokud si u ní něco pokazíte, kupte jí kofilu nebo milku. Kafe (s cukrem) taky funguje, hlavně po ránu (do 12:00).
  • Pokud se nechcete bavit o náboženství, tak to před ní ani nenadhazujte. Ani žádné narážky. Katt je prostě věřící a nepohne s ní nikdo. Ani já, kdybych chtěla a já nechci, protože nemám proč bych něco takového dělala.
  • Pokud ji zvete k sobě domů, buď veškeré jídlo uschovejte, nebo se s ním rozlučte. Samozřejmě, pokud je někde poprvé, tak si nedovolí vám všechno sníst...ale když jí něco nabídnete....
  • Nikdynenaznačujte, nebo nedejbože neříkejte přímo, že o ni má někdo opačného pohlaví zájem. Vás to sice nějak ovlivnit nemusí, ale myslete taky trochu na nejmenovanou autorku nejmenovaného blogu, která pak musí paranoidní záchvaty Katt snášet.
  • Pokud máte v plánu sebevraždu, neříkejte jí o tom. Raději s tím přijďte za mnou...ikdyž nadávám, stejně takové věci snáším líp než ona.
  • Neurážejte před ní Naruta, Aleka nebo Noční běžce celkově, Drizzta, Kala s Nikem, K-pop a podobně. Měli by jste předplacené hodiny létání zdarma.
  • Neukazujte jí fotky nebo videa, kde se Mao a Mizuki po sobě plazí/projevují jinak náklonnost. Ani Maa s kýmkoli jiným. Pak by se v továrně začla vyrábět speciální marmeláda značky Mizuki.
  • Neprojevujte příliš velkou přítulnost v mé blízkosti, když je Katt přítomna a vidí. Pak totiž vytahuje samopal.

Roztříštění iluzí...bývá častým názvem pro označení zvratu v ději.

25. listopadu 2012 v 11:23 | Krakin Shikazu |  Heslovité stavy
A vždyť ono to je vlastně jedno. Proč by to měl být zvrat? Nebylo už to tady?
Už mě ani nezajímá, kdo to brečí. Ono se to časem stejně ukáže.
Začínám k těm lidem být lhostejná. Přišli za mamkou. Ne za mnou.
Já mám koneckonců vlastní kroužek, který se ke mě chodí vyplakat a kterým dělám poradnu 24/7.
Asi ten dojem vzbuzujeme s mamkou stejný...dojem důvěry v ostatních lidech.
Půl bídy, když to jsou lidi, kterým na vás záleží a jsou ochotni si vás vyslechnout taky.
Ale pak tu jsou ti, kteří příjdou, vybrečí se, nadávají, řvou, pak se seberou a odejdou.
A vy si pak klidně můžete jít hodit mašli.
Což mi připomíná, že jsem tu svoji s rolničkou někam schovala a nemůžu ji najít.
A tajemství toho, proč Max poslední dobou chodí k nám nahoru a babičce s dědou se vyhýbá?
Babička má mléko s 0,5% tuku. Ani kočka to nepije. Na tom něco bude.
A víte co?
Kuba (ne Kuba, ale kuba, ze třídy) skládá puzzle. Ha.

Oni jsou totiž sestřeník a bratranice...

18. listopadu 2012 v 10:46 | Krakin Shikazu |  Heslovité stavy
*Krásné, slunečné, jasné páteční ráno*
*Krák vyleze z postele kolem desáté*
*Krák s úlevou zjístí, že ta migréna už doznívá a zvládá chodit rovně*
*Krák si dá uvařit vodu na kafe*
*Krák si zalije kafe, přidá mlíko*
*Krák s blaženým (čti: přiblblým) úsměvem vezme hrnek do ruky*
*Krák v oranžovomodrém pyžamu s včelkama a s hrnkem kávy v ruce jde z kuchyně do pokoje*
*Krák se chce pokochat výhledem na sluncem zalitý ranní Krakinov*
*Krák za tímto účelem zvedne zrak*
*Krák se lekne chlapa za oknem*
*Chlap za oknem se lekne Krák*
*Krák se omluvně usměje, pokývne hlavou a nenápadně se odvlní do jiného pokoje*

Rada do života:Když vám mají přijít dodělat okna, nezapomínejte na to. Ušetříte si šok, jak se sakra ten chlap dostal za okno, co je 6 metrů nad zemí.

Plných pět bodů aneb není Adam jako Adam.

12. listopadu 2012 v 19:13 | Krakin Shikazu |  Krakinin deník
Po týdnu co ležíte doma (*kašly-kašly*a stěhuje barák*kašly-kašly*) se na některé lidi těšíte. A potěší vás, když uslyšíte, že jste jim chyběli. Ovšem druhá a trochu temnější stránka věci je...dopisování propáslých písemek. Součastně s těmi, které psát máte (šance, že to učitel odloží jsou 50na50 a nesmíte zapomenout jít stepovat před jeho kabinet o přestávce, pokud možno už v době, kdy do školy příjde, ne těsně před hodinou). Jelikož jsem půlku víkendu strávila svým slavným perličkováním, klikáním na aktualizaci stránky na novou epizodu Code:Breaker (hádejte, co mám na tapetě?), Dragonicou (aneb když nechcete tlouct věci ve skutečnosti) a sledováním Poirota a Cimrmana (přísahám, že to je ta nejlepší kombinace, kterou mi někdo může pustit v televizi!), tak je jasné, že jsem biolu, fyziku nebo dokonce francouzštinu ani neviděla. Takže jsem šla dnes do školy s tím, že to nějak zvládnu. A taky že jo. Flegmatismus na osmou a Alča vedle, to se zvládne všechno, i přespříliš společenská Královna světa nebo hlučný Stan a Fiflena.

,,...takové běžné, co asi moc dobře znáte- chřipka, nachlazení, tuberkulóza...no, ta je pravda o něco horší....´´

V biole vždy nějakým zázračným způsobem zvládám chybět na písemky dopisovat písemku a sledovat po částech sem tam i výklad. Dneska tu dýchací soustavu jsem teda moc nechytala, ikdyž to bylo tím, že jsem do té písemky psala odpovědi místo toho, abych s pohledem na uačitelku uvažovala, co tam vymyslet, aby to znělo chytře a přesvědčivě. Kromě latinských názvů, co mi vypadly byla popsaná jedna A4. Myslím, že mám dokonce i šanci na jedničku....(Krakinino realistické já v pozadí: TY a jednička z bioly, no jasně...)

,,Dneska umřela už poosmé....´´
,,Tak to má ještě jeden život, ne?´´
,,No zas taková kočka není...´´

To že nebyla chemie...no, dobře, je fakt, že právě na tu jsem se docela dost těšila, protože je to prostě jeden z předmětů, kde se cítím jako ryba ve vodě (K.R.Já:...tak ty s tou biologií nedáš pokoj?!). Ale místo toho byl dějepis, což se dalo snést, protože mě poslední dobou baví. Především většiny hodiny píšeme, takže faktor kecání okolo se snižuje na minimum. A já s obavami očekávala příchod fyziky....dobře, to že na písemce byl příklad na kapacitu, na kterou jsem se vykašlala, to byla moje chyba. Ale to, že tam zapoměl zadat jednu veličinu...vzhledem k faktu, že ikdyby tam ta veličina nakrásno byla, tak bych to stejně bez vzorce asi nespočítala, tak jsem se na to vykašlala. Učitel sice pak řešil, jak jsem to bez té veličiny spočítala (druhá spolužačka se stejnou skupinou na to upozornila a já už to měla odevzdané)...ale pokud se omlouval za vlastní chybu, tak jsem ho přeslechla. Nemluvě o Katt, kterou díky podobné chybě dusil u tabule.

,,Nejdřív mi zapomene dát veličinu do písemky, pak dostanu kouli z frájiny a teď bude pršet?!´´
,,...aspoň XYZ bude v buse, když zase zmokneš, jako vždycky...´´
,,No, super. Takže zkazím písemku kvůli učiteli, první pětka v roce, prší a ještě tohle! To už je krize!´´
,,Klid, dyť je pondělí!´´
,,....no právě!´´

Jak je zmíněno výš, ve francouštině jsem předvedla znalost češtiny za plných pět bodů, pak pršelo a já byla bez deštníku...ve vlaku sedělo hejno prváků (Lucku vím, dále...já si vzpomenu...ano! Terka a Ondra!) a mě hrozně rozbolela hlava. Při představě, že buď zůstanu ve městě na domluvené kafe (ono to ani nebylo domluvené, že to bude kafe...) s kamarádkou a jejími kamarády, nebo pojedu domů s riskem, že v tom autobuse fakt bude...jsem zvolila první možnost. A víte co? Byla to správná volba. Už dlouho jsem se tak nenasmála, už se nepamatuju, kdy naposledy jsem tahle někomu mávala do autobusu a do vlaku, zavzpomínali jsme na doby mých blonďatých dlouhých vlasů a celkově...jsem si říkala, že to vlastně nebyl až zas tak špatný den. Akorát mě štve, že každé pondělí se opakuje jedna špatná věc: nikdy jsem se ještě nerozloučila s Alčou. Ve škole vždycky "ještě máme dvě hodiny" a pak už se nevidíme...buď já běžím na vlak nebo ona už tam není.

,,Tak nůž u sebe snad nemá....´´
,,Ne, ale má oříšky,´´

Vzhůru na šestou epizodu Code:Breakeru, Tokiho, druhou kapitolu Stínů v Zrcadlech a....já zítra píšu další tři písemky, že?

Stíny v Zrcadlech - I. kapitola- Někde bude chyba

10. listopadu 2012 v 22:00 | Krakin Shikazu |  [Příběh]Stíny v Zrcadlech



I.
7:01
She-Te:> Jestli budeš už předem z nejrůznějších důvodů předvídat, že se něco pokazí, chyba se projeví v ten nejméně vhodný okamžik a její důsledky budou nepředvídatelné.
7:01
Aurelien:> To mělo být povzbuzení?
7:03
She-Te:> No, jak chceš…spíš jsem tím chtěl říct, že když budeš zbytečně chodit kolem horké kaše a čekat a očekávat, že to bude totální katastrofa…tak tě někdo předběhne, nebo to skutečně bude totální katastrofa. Proč jsi najednou vlastně tak nervózní? Nepřipravuješ se na to už delší dobu?
7:04
Aurelien:> No, víš…něco se mi nezdá. Poslední dobou mám pocit, že mě někdo pozoruje…mamka říká, že to mám "z těch volovin, na které čumím furt dokola", ale…asi jsem jen nervózní z nové třídy a tak. U nás furt mění složení třídy, každé čtvrtletí…
7:04
She-Te:> Jo, to už jsi psala…neboj, dobře to dopadne! Věř si, ať ten, co tě sleduje, má na co koukat =P
7:05
Aurelien:> Hele…!
7:05
Aurelien:> Sakra, musím běžet, autobus! Zatím,
7:05 >>Aurelien je nyní offline

Aurel popadla tašku, ve které měla nejdůležitější věci pro první den nového školního roku- svůj poznámkový blok s tvrdými deskami, které měly vzorek barevných zvířecích stop, černé gelové pero (Aurel nikdy nechápala, proč po nich ve školách stále vyžadují psát vlastní rukou, když technika byla už na takové úrovní, že dokonce i místo podpisů se používaly otisky prstů, nicméně si nestěžovala, alespoň mohla kreslit, kdykoliv se jí zachtělo), tužky a komunikátor s holografickou obrazovkou, který tam právě hodila. Byl užitečný, sloužil místo mobilů a malých počítačů a byl dnes prakticky vybavením každého člověka. Aurelin byl kulatý, jasně modrý se stříbrným ozdobným vzorkem a zavěšený na řetízku.
Vyběhla z pokoje a než se stihla obout, slyšela ještě matčin hlas.
"Aur, léky!" ozvalo se rozespale z matčina pokoje. Učitelky na výtvarných školách, jako byla její matka, obvykle učily až odpoledne, proto si mohla dovolit v tuhle dobu ještě ležet. Aurel si v duchu říkala, že by to nemuselo být nejhorší povolání…
Rychle s jednou botou na noze a s druhou v ruce vletěla do jídelny, popadla jednu červenou tabletku, hodila si jí do pusy a zapila to zbytkem čaje z předešlé noci ("…doufám, že to nebyla moucha…"). Pak konečně opustila byt a dala si ranních sto metrů na zastávku autobusu.
Když sledovala jasně svítící číslo 405, uvažovala nad ranní konverzací s She-Tem. Znali se už dost dlouho a She-Te věděl, že jedním z jejích největších přání bylo přidat se do školního klubu "Všeobecných umění". Byli tam studenti, kteří se buďto věnovali více druhům umění zároveň, nebo jen jednomu, zato neobvyklému. She-Te sice několikrát poznamenal, že by se spíš měla přidat do klubu, který má něco dočinění s počítačovými hrami, ale Aurel ho odbyla. She-Te nevěděl pravý důvod, proč se do toho klubu chtěla přidat.
Zatímco jí tyto myšlenky a plánování, které proběhlo během letních prázdnin, poletovalo hlavou, nastoupila do už zavírajícího se autobusu a přejela kartou přes čidlo. Když zamířila ke svému obvyklému místu na stání, autobus zničehonic udělal kličku. Aurel to nečekala a ztratila rovnováhu- spadla by do klína nějakému blonďatému studentovi z univerzity (jak si stihla všimnout, byl doslova zažraný do jakéhosi pojednání o právech), ovšem někdo ji stihl zachytit za ruku. Když se otočila, uviděla známou tvář, kterou si ale nedokázala zařadit.
"Opatrně holubičko," usmál se na ni dotyčný, kterému zelené oči svítily pobavením. Dřív, než si stačila dát dvě a dvě dohromady se kluk přesunul do jiné části autobusu a ona se pevně chytla na svém obvyklém místě.
>Fajn, první den a už to začíná…poznámka pod čarou: nezapomínej si ráno vypít kafe, potom ti to neuvažuje,< pomyslela si v duchu. V klukovi totiž poznala školního Casanovu z volejbalového týmu. Nevybavila si jeho jméno, ale kňučení spolužaček z minulého roku se jí vybavilo docela jasně.
Když dorazili ke škole, Aurel vystoupila spolu s dalšími studenty v bílých košilích s lemováním z pruhů různých odstínů šedé, v šedých kalhotách, nebo sukních (nikoli podle pohlaví, ale podle toho, v čem se kdo cítil). Dnes měli všichni šedé vázanky, teprve až ve třídách dostanou barevné a se znakem, který bude patřit jejich třídě dané čtvrtletí.
Aurel beze spěchu zamířila k obrovským monitorům ve vstupní hale, která byla stále polootevřená, aby působila dojmem čerstvého vzduchu. Střecha byla jakýmsi mechanismem, který se dal uzavřít, stejně tak přední stěna. Uzavírala se jen za nepříznivého počasí. Když došla k monitorům, zapátrala mezi třídami třetího ročníku a hledala své jméno. Netrvalo to moc dlouho- Aurel Winterová, III.C.
Rychle přelétla i ostatní jména ve své třídě- Nikde nezachytila nic povědomého. I když, popravdě hledala jen jedno jméno- Seth Nightell. Jasně, že byl někde jinde. Zachytila pár povědomých jmen- s některými byla ve třídě i minulé roky. Nic víc jí však jména neřekly, moc lidí neznala blíže než na úroveň "ahoj, to je ale dneska hnusně, co?-tak zítra ahoj,".
Zničehonic ucítila vibrace v tašce. Vytáhla komunikátor a uviděla, že ji bliká soukromá zpráva. Pak si vzpomněla, že vlastně She-Temu dala kontaktní číslo pro případ, že by nebyla online a on něco potřeboval.

She-Te:> Tak co, jak zařazení do tříd? Jsi tam, kde jsi být chtěla? Mě zase šoupli do literárky, ikdyž jsem nechtěl >.<
Aurelien:> Zase céčko, výtvarně-dějepisná třída. Asi se z toho nikdy nevyhrabu…

Aurel komunikátor připnula řetízkem k zápěstí a zamířila k sobě do třídy. Žáci byli podle výsledků, které předváděli, zařazování do tříd s různým zaměřením- pokud někomu šla lépe matematika, pak do třídy, kde se jí věnovali více a věcmi, jako byly jazyky, je moc nezatěžovali. Ne vždy to daného člověka bavilo, ale alespoň se tak snadněji dokázal rozhodnout, co dál. Všichni sice měli povinnou základní stavbu předmětů, některé ale měli rozšířené a pak byla možnost vzít si různé volitelné. Aurel, která zdědila umělecké geny z matčiny strany, chodila do umělecky zaměřené třídy. Nebylo jich ovšem tolik, aby zaplnili celkový počet, takže je smíchali s dějepisně nadanými. Odborné rozšiřující předměty měli stále každý zvlášť, ale poměrně velká část třídy to zkombinovala a rozhodla se zaměřit na historii umění. Aurel byla čistě umělecky zaměřená a tím, že když měla volno, občas se šla podívat do hodin historie; sama si pak zvolila každý rok nějaký předmět, který ji lákal, jako volitelný. Letos nabídku ještě neviděla, takže netušila, co by si mohla vzít tenhle rok.
Do třídy se dostala relativně brzo a sedla si do jedné z mála volných dvoj-lavic. Sedla si k oknu; letos měla výhled na město. Přímo za pozemky školy se začal zvedat kopec a asi od poloviny začínal poměrně neudržovaný park- uprostřed pak stál vysoký, štíhlý kostel z rudých cihel. Pokud Aurel věděla, jako kostel už nesloužil, stál tam asi tedy jen tak.
Třída se postupně začínala zaplňovat a vedle Aurel si pochopitelně nikdo nesedl. Většinou sedávala celý rok sama. Tentokrát ale s mírným nepokojem zaregistrovala, že se třída zaplňuje nějak moc. Zřejmě víc nevyhraněných studentů se rozhodlo zkusit tohle zaměření, alespoň na první čtvrtletí. Nevydrží to, usmála se při pohledu na dvě odbarvené blondýnky štěbetající v přední lavici u dveří. Spolu se zvonkem se do třídy vřítili i poslední opozdilci a rychle si hledali místa, kde by si mohli sednout. Místo vedle Aurel zůstávalo i nadále prázdné. Vešel učitel Finks.
"Ano, ticho, třído, taky většinu z vás rád po prázdninách vidím…ano, i vás, pane Daskley, dokonce bez sádry, koukám? ….ehh…pane Hweqsi? Můžete si prosím vás sednout? Támhle je jistě ještě volná židle…je zvláštní, že zrovna vy jdete pozdě…" Finks klasicky zmateně začínal úvodní hodinu. Byl Aureliným třídním učitelem i celé dva roky předtím. Daskley byl rovněž celé dva roky jejím spolužákem, ale co Aurel věděla, věčně si někde něco zlomil. Druhé jméno, Hweqs, ji ale povědomé nebylo…a znělo divně.
A o to divněji, když zaskřípala židle vedle ní a ona si uvědomila, že to volné místo bylo u ní. Opatrně se pootočila, aby viděla na toho, s kým bude muset vydržet v jedné lavici. Málem v tu chvíli vyletěla z kůže. Kdyby byla barvoslepá, přísahala by, že to byl ten kluk z rána, z autobusu- ale tenhle měl světlejší vlasy, medově zlaté a jeho oči nebyly zelené, ale jantarové, jak zjistila, když se na ni otráveně ohlédly.
"Potřebuješ něco?" zeptal se jí ne zrovna nadvakrát nadšeně. Teprve v tu chvíli jí došlo, že asi docela dost divně civí.
"Jen jsem měla pocit, že jsem tě už někde viděla…ale mívám noční můry celkem často, takže to nic," odmávla to. Doufala, že mu ten tón touhle poznámkou vrátila.
"Škoda, já si dal takovou práci, abych tě v nich pořádně vystrašil-a ty si mě nepamatuješ," povzdechl si a obrátil pozornost zpět k Finksovi, který začal rozdávat letošní vázanky.
"Jako všichni třeťáci máte fialové…naše třída má symbol kapesních hodinek," mumlal u toho Finks, když míjel Aurel, která stále stravovala poznámku od nového souseda. Byla si jistá, že s ním třídu ještě nesdílela, ale odněkud ho zná. Mlčky přesunula pozornost k nové vázance. Kapesní hodinky byly vyvedené do detailu a krásně zdobené. Pěkný symbol pro úmění a dějiny zároveň.
***
Nudné věci, které se řešily na začátku každého školního roku Aurel přešla nenápadným kreslením do poznámkového bloku. Otravného souseda ignorovala do doby, než si uvědomila, že nevědomky začala črtat jeho profil. To naštvaně blok zaklapla a rozpustila si své téměř bílé vlasy. Byly častým objektem pozornosti některých spolužáků, kteří uvažovali, jak docílila takového odstínu- měly lehký nádech domodra- Aurel ale nepřipadaly nějak zvláštní. Měla je odmala a zvykla si na divné pohledy lidí okolo. Údajně je snad měla po otci…
"V pohodě?" ozval se pan Spolusedící, kterého zaujal prudký pohyb při zavírání bloku.
"Letošní nabídka volitelných předmětů by měla být ve vstupní hale, pro přihlášení tam najdete i pokyny…" pan Finks dořekl spolu se zvoněním a Aurel toho využila. Otázku přešla, popadla své věci a rychlým krokem opustila třídu. Znervózněla. Podle plánů by teď měla jít a požádat o vstup do klubu všeobecných umění. Stále ale byla přesvědčená o neúspěchu- totiž, samotné vstoupení do klubu byla jedna věc, jenže existovaly podmínky pro přijetí a pak samozřejmě to, jak ji vezmou lidé v něm. She-Te ji sice celou dobu ujišťoval, že se nemá čeho bát, jenže She-Te nevěděl nic víc než co mu Aurel napsala. A větu "součástí klubu jsou všichni školní idolové" evidentně bral na lehkou váhu, pokud vůbec.
Když dorazila do vstupní haly, stále tam bylo poloprázdno. Využila toho a šla zkoumat letošní nabídku předmětů, aby uklidnila myšlenky. Ke klubu se, koneckonců, nemusí přidat hned první den.
Pomalu procházela seznam. Hodiny tradičních tanců…to nic. Chemie a umění- to měla povinné. Tak procházela celý seznam a zaujaly ji dva: "Psychologie v přátelství a vztazích" a "Zvláštní zvířata světa". O psychologii nikdy blíž neuvažovala a biologie jí nešla, ale oba předměty ji lákaly. Podle rozpisu hodin do nich mohla chodit současně: psychologie byla v pondělí a ve středu od tří do půl páté a zvířata v úterky a pátky od čtvrt na tři, hodinu. Vzala si čísla učeben a vydala se k zápisu. Po cestě vytáhla náčrtek svého spolusedícího a uvažovala nad ním.
Byl pěkný- jak náčrtek, tak i originál- to ano, ale něco jí na něm nesedělo. A v tu chvíli ji zase přepadl pocit, že ji někdo pozoruje. Zrychlila. Kdyby si trochu zastřihl vlasy vepředu tak, aby mu nekryly většinu tváře…
"Někomu se tu po mě stýskalo?" ozvalo se za ní a ona blok leknutím pustila. Než však stihl dopadnout na zem, zachytil ho majitel hlasu- už podle obsahu věty Aurel uhodla, o koho jde. Když se na ní tedy zazubil zrzek z autobusu, nijak ji to nepřekvapilo. A znovu ji překvapila podoba- díky absenci barvy nebylo poznat, o koho jde. A taky je tady fakt, že zatímco jejímu spolusedícímu visely vlasy do obličeje, zrzek před ní si tyto prameny stáhl do culíku.
"T-to je nadlouho," vykoktala a popadla blok z jeho rukou. On ji ale před odchodem zastavil.
"Tohle ti ráno v autobuse asi spadlo," podal jí tmavě zelenou stuhu do vlasů, kterou si ráno ještě zavázala na gumičku. Vůbec jí nedošlo, že ji nemá, když si vlasy rozpouštěla.
"Nevšiml jsem si toho, ale musela se mi zachytit na uniformu, když jsem tě chytal. Zajímavá barva," podržel konec stuhy proti slunci. "Ale já mám raději spíš zářivější barvy. K tobě by šla spíš…modrá, nebo fialová. A rozhodně ne tak tmavá," pustil stuhu.
"Nemyslím si, že by mi měl radit někdo ze sportovní třídy," podotkla Aurel otráveně. Tuhle stuhu si vzala čistě proto, že jinou barvu ráno najít nemohla, ale to mu vykládat nebude.
"A heleme se, tak ty sis dokonce i zjistila, do které třídy chodím!" Zrzek radostně zavýskl. Aurel si povzdychla. Casanova prvního stupně.
"Ne, jen nevím, kam jinak by měl chodit floutek z volejbalového týmu," odfrkla si, otočila se a pokračovala směrem k zápisu do volitelných předmětů. Celou dobu měla pocit, že jí někdo hledí do zad a pocit se zdvojnásobil, když za zády nechala i školního Casanovu.
***
Damien byl překvapený, když narazil na bratra, jak stojí na chodbě a civí do dálky. Následoval jeho pohled a zjistil, že za rohem zrovna mizí dívka s bílými vlasy.
"Co tady prosím tě děláš?" zeptal se ho, když viděl bratrův soustředěný výraz. Normálně se za holkami neotáčel na déle než dvě sekundy a ještě nikdy v jeho očích neviděl takový zájem.
"Nezmínil ses, že jsi ve třídě s někým, kdo vypadá jako anděl," dostalo se mu odpovědi, ovšem bratr zněl, jakoby byl duchem nepřítomný.
"Nevěděl jsem o tom. A dvě technické poznámky- zaprvé, není to anděl, andělé jako takoví se na Zemi nevyskytují a andělé podle Zemského chápaní neexistují; zadruhé, jak víš, že jsme ve stejné třídě?"
"Nech si ti svoje učebnicové přednášky. Víš, jak jsem to myslel. Mám z ní divný pocit," povzdechl si zrzek a otočil se k bratrovi. "A k druhé technické poznámce- nevypadala, že bych na ni zapůsobil natolik, aby ke mně pocítila sympatie a rozhodla se nakreslit si můj portrét, takže jediná zbývající možnost je ta, že na tom náčrtku jsi byl ty," zvedl jedno obočí a skryl pobavení, když uviděl, že se Damien začal červenat.
"Hleď si svého, Dereku. Už sis vybral nějaký volitelný předmět, nebo se hodláš zase celý rok flákat?"
"Zrovna jsem byl na cestě se zapsat, když mi cestu zkřížila bytost-"
"Dereku, přísahám, že jestli začneš s kecama o andělských bytostech, tak tě naučím lítat,"
***
Aurel se rozhodla zastavit se po cestě domů u okraje starého parku vedle školy. Kolem bylo mnoho motivů ke kreslení; starý kostel, polorozpadlé zídky, staré stromy a keře. V jednom dutém kmeni žila veverka a ta celou dobu kolem Aurel poskakovala. Za jednou zídkou se ještě na slunci vyhřívala černá liška. Aurel načrtávala do svého bloku a zároveň odpovídala na She-Teho zprávy.

14:37
She-Te:> Když to budeš pořád odkládat, tak se k tomu snad ani nedokopeš… nemají nějakou maximální kapacitu? Aby tě někdo nepředběhl…
14:56
Aurelien:> Už tak bylo pozdě, když jsem tam došla. Bylo tam minimálně dvacet holek, co mají větší šance se tam dostat…já nevím, možná, že se na to vykašlu…
14:56
She-Te:> …kreslíš?
15:12
Aurelien:> Jak jsi to poznal?
15:12
She-Te:> Šestý smysl =P
15:13
She-Te:> Dělám si srandu. Odpovídáš s moc velkými časovými rozestupy. Jde to poznat.
15:13
She-Te:> Nebudu tě rušit, pak mi pošli výsledek~
15:13>>She-Te je offline.

Aurel si povzdychla. She-Te byl jediný, kdo její obrázky, kresby a jiné výtvory vídal pravidelně. Matka i přes to, že byla učitelkou na umělecké škole, snahu své dcery ignorovala. S babičkou se po jejím odstěhování do menšího městečka nevídala moc často. A nikoho jiného neměla.
Zůstala tam dlouho; když si uvědomila, že už tam sedí minimálně sedm hodin, začínalo se už stmívat. Stihla se několikrát přesunout, ne sice o moc, ale chtěla změnit úhel pohledu na tu větev u zdi, pak chtěla mít věž kostela z jiné strany…
Vydala se na cestu domů. Když vešla mezi stromy parku, který byl již udržovanou částí města, padla tma- a vrátil se pocit sledování. Zrychlila krok. Zahlédla koutkem oka pohyb a zabočila doleva. Byla to sice delší cesta, ale snad lépe osvětlená.
"Začínám být paranoidní," vynadala si polohlasně, když se jí zdálo, že zaslechla dech nějakého velkého zvířete. Byla uprostřed města! Možná má mamka pravdu. Možná to má vážně z těch her a filmů. Dostala se na hlavní chodník parku s jasným osvětlením. Zrovna míjela lampu, když zapraskala a zhasla.
"No, skvělé, teď vypadne proud!" zašeptala a rozhlédla se. Krajina se propadla do různých odstínů šedi, podobně, jako jejich školní uniforma. Aurel viděla zřetelně všechny stíny v okolí; ale absence barev ji deprimovala, připadala si jako v jedné ze svých kreseb. Pak mrak zakryl měsíc. Aurelin zrak dokázal rozeznat jen nejbližší dva nebo tři metry, pak už byla mlha.
Mlha…kde se tu vzala?
"Je trochu pozdě na to, aby ses tu toulala sama. Bývají tady opilci a jiné pochybné existence," ozvalo se za ní. Polekaně se otočila.
Stál za ní. Byl vysoký tak, že i když stál dobré tři metry od ní, musela zvednout hlavu. Měl krátké tmavé vlasy- přesnou barvu nedokázala určit. Ve tmě viděla jen černobíle. Část postavy měl v mlze, do té doby, než vykročil k ní. Pak ji došlo, že má stejnou uniformu jako ona. Nedokázala ho sice zařadit, ale když si stoupnul vedle ní, měla najednou pocit bezpečí. Proč vlastně předtím tolik panikařila?
"Odvedu tě domů," řekl prostě a pokračoval v cestě. Aurel vyrazila za ním.
"D-děkuju, ale…" začala opatrně.
"Nebydlím moc daleko od tebe, navíc pro holky je to v noci nebezpečnější, nemyslíš? Proč jsi vlastně ještě venku?"
"Jak víš, kde bydlím?" vyjela najednou. Pocit, že ji někdo sleduje…
"Viděl jsem, jak ráno běžíš na autobus -pozor, lampa- možná, že by sis měla přivstat, teda pokud to nemáš jako ranní rozcvičku. A neodpověděla jsi na otázku," Kluk ji chytl za předloktí, když málem vrazila do pouliční lampy, pak ji ale pustil.
"Kreslila jsem," odpověděla tiše. Vyšli z parku na ulici- byla už tichá, v tuhle dobu nikdo moc nejezdil, většina lidí spíš cestovala metrem.
"Příště si hlídej čas, nebo nechoď sama,"
"Díky za radu. Proč se vlastně staráš?" Odsekla. Nesnášela takové rady.
"Nemáš zač. Je to slušné vychování- co to děláš?" zarazil se, když zjistil, že jde sám a mluví do větru. Otočil se a uviděl Aurel, jak se sklání k hloučku pouličních koček a krmí je. Přišel blíž, ale když se chtěl jedné kočky dotknout sám, okamžitě po jeho ruce sekla drápy a začala syčet. Pak si všiml zbarvení.
"To jsou divoké kočky," poznamenal.
"No a? Tady se těžko shání něco k jídlu, ať už jsou divoké, nebo z ulice," otočila se k němu.
"K normálním lidem se nepřiblíží," na důkaz svých slov se pokusil znovu přiblížit, ale dvě zdrhly a třetí začala syčet. Aurel se na tu syčící zadívala. Kočka okamžitě přestala, popošla k Aurel, otřela se jí o ruku a pak si sedla a začala si lízat packu. Aurel jí něco řekla polohlasem a kočka zamňoukla, jako by jí odpovídala.
"Je to zrovna odrostlé kotě, takže je trošku drzá," usmála se, když se postavila a pokračovala v cestě. Kluk ji následoval, ale zamyšleně mlčel, zatímco mu Aurel vyprávěla příběhy o téhle kolonii divokých koček, jakoby to snad byly děti. Ani jí nedošlo, že už stojí před vchodem k nim do bytu.
"Děkuju za doprovod," usmála se, ale trochu uhla pohledem- pořád se ještě styděla za to, jak v parku zpanikařila.
"Nemáš zač. Příště dej vědět, nebudu chodit po parcích, jestli se někde netouláš," Kluk se otáčel k odchodu.
"To vyznělo, jako bych měla dát vědět tobě," podotkla Aurel.
"Můžeš, přijdu, pokud budu mít čas,"
"Nedáváš smysl," zamračila se.
"A ty se divně vyjadřuješ," usmál se na ni, ale úsměv to byl spíš triumfální. Aurel pocítila podobný pocit, jako když ji ráno uzemnil její spolusedící. Hned měla po náladě, kterou jí zvedly kočky.
"Nemám jak ti dát vědět, ani nevím, kdo seš, pokud teda nechceš, abych ti říkala Parku," opřela se o stěnu vedle vchodu. Nechtělo se jí dovnitř. Už to bylo dlouho, co s někým takhle dlouho mluvila z očí do očí. Navíc s tímhle klukem se z nějakého divného důvodu cítila bezpečně.
"Tak to jsem ve výhodě, Aurel. Neboj, ozvu se ti ještě večer. Býváš online na CoFu, ne?" Aurel samozřejmě na CoFu online byla skoro pořád, bavila se tam se She-Tem. A narovinu, neznala moc lidí v jejich věku, kdo tam nebyli. Ale zarazilo ji něco jiného.
"Odkud znáš moje jméno?" její oči se zdály dvojnásobné. Zřejmě ho pobavila, protože se rozesmál, tentokrát od srdce- nebo tak alespoň působil.
"Máš to na dveřích," ukázal na vstupní dveře od bytu. Aurel si v duchu jednu vrazila. No jasně. Stačilo, aby uměl číst.
Najednou něco cvaklo a naskočila elektřina. Na chodbě se rozsvítilo a Aurel se do zorného pole vrátily barvy. Uviděla, že kluk před ní měl tmavě zelené vlasy a díval se na ni pobavenýma očima, které byly tmavé, zelenohnědé. Měl zvláštní panenky, zdály se zúžené.
"Tak zítra ráno v autobuse, Aurel," mávl jí a rozešel se dolů ze schodů.
"Hej! To není fér!" zavolala za ním. Než stačila dodat, co není fér, kluk jí na to odpověděl sám.
"Kristián," otočil se v polovině cesty dolů a pak už zmizel ven.
Aurel vešla do bytu. Matka ještě nebyla doma, což nebylo překvapení. Zapnula na komunikátoru CoFu a poslala She-Temu dnešní náčrtky- až na ten, na kterém byl její spolusedící. Chtěla ho vytrhnout, ale do toho jí zapípala nová konverzace.

21:58
CrocKira:> Teď už mi můžeš dát vědět, ne?
21:58
Aurelien:> Kristián? Má cenu se ptát, jak jsi mě tu našel? CoFu jméno na dveřích nebylo…
21:59
CrocKira:> To ne, ale mám svoje způsoby.
21:59
Aurelien:> Jasně. Co všechno jsi ještě zjistil jen tak ze vzduchu?
22:03
CrocKira:> Tak třeba: třetí ročník, třída C, výtvarné zaměření, konkrétně kresby tužkou, úhlem a perokresby. Zapsala ses na Psychologii a nějaký předmět o zvířatech (potřebuješ to, když si s nimi evidentně tak dobře rozumíš?). Většinu projektů do školy jsi dělala individuálně. Dneska ráno jsi málem spadla do klína studentovi práv. Narozeniny máš prvního února. Stačí?
22:05
Aurelien:> …vážně to teď působí, jakoby jsi mě sledoval.
22:05
CrocKira:> Já? Ne. Tohle jsem zjistil před chvíli. Stačí tvoje jméno. Teda až na ten ranní pád.
22:05
Aurelien:> Moc vtipné. A jen tak mimochodem, za ty zvířata nemůžu, chodí za mnou sama.
22:06
CrocKira:> Myslím to vážně, JÁ tě nesleduju. Ale dávej si bacha. A měla bys jít spát, pokud teda neplánuješ na ten autobus zítra zase běžet.
22:06
CrocKira:> Mimochodem, koukám, že celkem hodně hraješ…máš ráda RPG?
22:07
Aurelien:> Jsi jak moje matka.
22:07
Aurelien:> No jo, mám…proč? (jak jsi na to přišel se neptám)
22:07
CrocKira:> Jen tak. Někdy ti to hledání informací předvedu.
22:15
CrocKira:> S tím spaním jsem to myslel vážně. Z nedostatku spánku padají vlasy.
22:16
Aurelien:> Ještě jsem s někým mluvila. Mimochodem, jak jsi to myslel s tím, že ty mě nesleduješ? Někdo jiný snad jo?
22:18
CrocKira:> Někdy jindy. Dobrou noc.
22:18>> CrocKira je offline
22:18
Aurelien:> …..a po tomhle mám usnout?!

Aurel s povzdychem vypnula komunikátor. She-Te naopak chtěl ještě mluvit, jenže…ten pocit, že ji někdo pozoruje a Kristiánovy náznaky…
Z nějakého důvodu měla pocit, že se něco změnilo. Matka ještě nebyla doma a už bylo pozdě i na ni. Aurel se sama zvedla a šla si vzít léky. Ten divný pocit v žaludku zůstával. Léky, to bylo to jediné, co se nezměnilo a asi ani nezmění. Bere je odjakživa.
A pocit, že je nějaké jistota, že se něco nezmění…to je to, co teď potřebuje. Protože si byla něčím jistá, když si lehala do postele čelem k obrázku s podivným vchodem do jakési stavby, o které se jí tolikrát zdálo.
Někde bude chyba.

Na filozofických myšlenkách o superhrdinech

4. listopadu 2012 v 23:10 | Krakin Shikazu |  Krakinin deník
Jak je známo, některé události, které se čirou náhodou sejdou a prolnou, dokáží způsobit zajímavé výsledky. Věta sice nedává moc smysl, ale má to být definice mého součastného stavu a definice nikdy nedávají smysl.
V našem konkrétním případě se tedy sešly tyto faktory:
  • Slabá horečka
  • Absence Brufenu
  • Dva paraleny místo Brufenu
  • Poloprázdný byt
  • Stěhování poloprázdného bytu
  • Fakt, že když zakašlete vy, jste simulanti, co kazí mladší sourozence
  • Fakt, když zakašle mladší sourozenec, je chudák nemocný a buď jste ho nakazili vy nebo za to jinak můžete
  • 5. epizoda Code:Breaker
Takže, sečtěno podtrženo faktorů by bylo víc než dost. Když si je hezky rozebereme...tak faktory 1-7 vystihují prostě fakt, že nám došel Brufen, nikdo nový nekoupil a mě není dobře, asi jsem se nachladila, když jsem se rozkašlala, tak prý mám rovnou říct, že chci zůstat doma a nemusím se nutit k takovým hereckým výkonům, ale když pak doma fakt zůstat chci, tak nemůžu....
Faktor 8 ovšem znamená už něco jiného. Kdo mě v posledním měsíci aspoň trochu víc poslouchal/bavil se se mnou/měl tu odvahu se mnou řešit anime, tak ví, že hlavním takovým mým středem zájmu je Psycho-Pass a Code:Breaker (a Durarara, ale zůstańme u těch nových). Jmenovitě to jsou teda Katt (která Code:Breaker sleduje se mnou), Óňa (který to musí trpět, když se zapomenu ve společné konverzaci a většinou netuší, o co jde, chudák) a Kuba (který když neví, tak si najde na googlu, což mu jako první vždy vyhodí ten nejnevhodnější obrázek z mangy)...netuším, jestli jsem se zmínila i Kyuu (?)...každopádně ti tři ví, že ujíždím na cáklých postavách či na postavách vykazujících zvláštní charakterové rysy, které obvykle nebývají většinovou společností přijímány za správné, slušné a....v některých případech třeba ani jako legální. V případě, že postavu čirou náhodou dabuje Suzumura Kenichi (Toki z Code:Breaker, Lavi z D.Gray-Man, Zack z FF VII., Shunsuke z Gakuen Heaven, Igarashi Tora z Kaichou wa maid-sama, Hikaru z OHSHC, Maya ze Saint Beast, Narumi Ayumu ze Spiral, Chika ze Zombie-Loan)nebo Akira Ishida (Hiwatari z D.N.Angel, Yasuaki z Haruky, Mikage z Kamisama hajimameshita, Un-ou z Kiddy Grade, Shin z Nany, Gaara z Naruta, Shuusei z Psycho-Pass, Yuda ze Saint Beast, Kiriya z Shining Tears X Wind, Eyes ze Spiral, Kai Nanami ze Sukisho, Kanata z Uragiri wa Boku no Namae wo Shitteiru)....je to jasné, ještě se nemuselo nic stát. To je prosím vysledovaný fakt, postavu si oblíbím prakticky na základě ničeho a bum! pak se koukám, kdo ji nadaboval a zjístím...jo.
No, a když se tak koukám na tu pátou epizodu...už posledně Toki házel nějaké hlášky o tom, že se stal Code:breakerem, protože chtěl být superhrdinou, ale narovinu, kdo by mu to věřil? Prostě to bylo bráno jako vtípek, když chtěl zakecat skutečnost a fakt, že má starší sestru. Jenže v tomhle dílu...opomiňme, že jsem citlivější na téma ,,využívání dětí, které byly z nějakého důvodu označeny jako přebytečné k vyšším účelům dobra´´. Opomiňme fakt, že jsem jako malá superhrdiny brala jako někoho, kdo v podstatě vždycky brání ty dobré lidi, ikdyž se mu to občas nepovede, ale to proto, že i superhrdina je vlastně člověk (jednou jsem se o tom myslím bavila s taťkou takhle...)(jo, uvažovala jsem jako malá divně, nenosila jsem helmu na kolo, protože bych si mohla odřít hlavu nebo tak, ale protože bych si mohla poškodit mozek)(Byla jsem divné dítě...). Záporáky jsem brala jako lidi, kteří něco nedomysleli, nebo chtěli udělat něco, co se nemá, nebo si ulehčit něco, co bylo složité...nebo se jim něco stalo a to z nich udělalo zlé lidi. Ale potom jsem celkově o superhrdinech a jejich protějšcích myslet přestala. Nějak mě to netáhlo a kromě chvílí, kdy jsem sledovala něco v televizi nebo tak jsem je úplně vypouštěla z hlavy.
Když se teda objeví malá dceruška toho ,,záporáka´´, která ho vnímá jako toho hodného tatínka, co se jí snaží pomoct, jenže nemá jak a která si Ogamiho zaškatulkuje mezi superhrdiny, konkrétně jako toho, co jí má uzdravit...už jsem byla v háji. Když Toki zasáhl a zavolal něco v tom smyslu, že se má ta malá dívat, že tohle je ,,superhrdina´´...něco málo mi došlo. Věta ,,Superhrdinové VŽDYCKY ZABIJÍ ty ZLÉ lidi,´´se mi zařízla docela hluboko, ikdyž přiznám se, že mít takové ideály, jako hl. hrdinka, je to mnohem horší. Chvíle, kdy tatínek popadl skalpel, omluvil se dcerušece a začal poskakovat a řvát, že on je ten zlý co zabíjí lidi a že teď zneškodní i toho superhrdinu a vyjel po Ogamim...byla chvíle, kdy mírně zaváhal i Ogami, nebo ho to mírně zasáhlo, soudě podle jeho věty posléze...zničené ideály malého dítěte, které chtělo svého vysněného superhrdinu zabít potom, co mu zabil otce...který byl ten zlý...což je jedno, protože jednou to byl otec, jak ta holka řekla, a je jedno, jak moc byl zlý...


,,Já JSEM zlo. Bez ohledu na to, jak moc je ta osoba špatná, ve chvíli, kdy jsem ji zabil přestávám být superhrdinou.´´