Prosinec 2012

Stíny v Zrcadlech - II. kapitola- Nechtěné nové vazby

30. prosince 2012 v 21:39 | Krakin Shikazu |  [Příběh]Stíny v Zrcadlech


II.
6:32
She-Te:> Kdyby se mi chtělo tak jak se mi nechce….
6:36
She-Te:> Dneska budou nudné úvodní hodiny do každého předmětu…budeš kreslit? Nebo máš letos ve třídě někoho zajímavého?
6:49
She-Te:> …kreslíš teď?
6:53
She-Te:> Slečno, tohle není legrace, začínám mít strach!

Aurel se spalo překvapivě dobře. Čekala, že bude mít po včerejšku divoké sny o vraždících čivavách, které mívala po tom, co ji jako malou vystrašili kluci ze školy. Ale až nad ránem se propadla do hlubokého snu, kde se znova ocitla v parku- nebo si alespoň myslela, že je v parku. Všude byla jen mlha a v dálce čněla silueta kostela- dlouho v něm bloudila, chodila do kruhů, ale nic se nedělo. Pak se znova objevil ten podivný pocit, že ji někdo sleduje. Avšak ten vzápětí zmizel, když ucítila dotyk na předloktí a uslyšela známý hlas…
…a zapípal komunikátor. Naštvaně se natáhla- kdo by jí asi takhle brzo mohl psát?! Jediné ranní ptáče, které s ní udržovalo kontakt, byl She-Te. CoFu přes noc většinou nevypínala, ale u She-Teho měla vypnuté zvukové upozornění, aby ji zbytečně ráno nebudil. Takže i kdyby ji nakrásno chtěl vykopat ráno z postele dřív, nedařilo by se mu to. Z tohoto důvodu Aurel zamžourala překvapeně na displej.

6:59
CrocKira:> Ty hodláš do té školy doletět? Autobus nečeká.

Aurel se podívala na hodiny. Autobus jel 7:08.
Trhla rekord v oblékání, na nějaké extra úpravy neměla čas. Nezajímalo jí, jestli je její matka doma nebo ne- v poslední době sice nebývalo zvykem, aby po večerech někam chodila, ale byl to její život. Aurel teď zajímalo jen to, že když přijde pozdě hned druhý den, udělá si pěkně blbý obrázek, hlavně u nových učitelů, které ten den mohla mít.
Když s rozvázanými botami v rukou vyběhla z domu, vrazila přímo do Kristiána stepujícího před vchodem.
"Co tady děláš?!" vyjekla, když se snažila zachytit ve vzduchu boty, které ji při nárazu vyletěly z ruky.
"Budím tě," Kristián chytil jednu z bot dřív, než dopadla na zem. "V klidu se obuj, ten autobus už nestihneme," povzdechl si.
"Jak jsi…" začala, ale Kristián ji skočil do řeči.
"Věděl, že jsi zaspala? Měla jsi v okně tmu a podle signálu z CoFu jsi byla pořád tady," Kristián pokrčil rameny, jako by to byla naprosto jasná věc. Aurel až teď došlo, že kromě léta, kdy mimo jiné vstává pozdě, mívá ráno v pokoji prakticky ještě tmu. Sice vidí všechno stejně, ať už má světla dost, nebo ne, ale když si má ráno vybrat něco barevného (třeba stuhu do vlasů), světlo potřebuje. Navíc je to zvyk- matka ji vtloukala od mala do hlavy, že si má rozsvítit, když je šero. Aurel si dávno odvykla ptát se proč, věděla, že odpovědi se nedočká.
"Ty…asi rozumíš počítačům, že?" Aurel po Kristiánovi střelila pohledem zpod rozpuštěných vlasů. Do ulice dopadalo minimum paprsků slunce, které už vycházelo později a bylo v tuhle dobu moc nízko, aby se dostalo přes okolní budovy. Kristián něco vyťukával do hologramového displeje, vlasy mu částečně padaly do očí. Měl je kratší než její spolusedící, kterému díky tomu nebylo vidět do obličeje, ale i tak Aurel překvapilo, že si je neostříhá. Podle toho, co zatím věděla a podle lidí, co poznala, by se vsadila, že Kristián je ten typ, co má doma tužky zastrouhané a vyrovnané v řadě podle velikosti a čísel.
"Co bys řekla? Za chvíli jede autobus 524, sice se do školy dostanem natěsno, ale mělo by se to dát stihnout," Kristián se otočil a zamířil na zastávku. Aurel, která se pořád snažila dát se alespoň trochu do pořádku, si z tašky vytáhla novou vázanku. Ve spěchu si nestačila vzít ani gumičku, ani stuhu…jedním okem se podívala po barvě Kristiánovy vázanky. Byla žlutá, což znamenalo, že je ve čtvrtém ročníku. Dole byl jasný černý symbol ozubeného kola, skrz které protékal proud jedniček a nul. Takže počítačová třída. Aurel to nijak nepřekvapilo.
Kristián šel rychlým krokem, takže Aurel co chvíli musela popoběhnout. Ani jeden z nich nemluvil, ale ticho nebylo nepříjemné…pokud se držela na dosah ruky od Kristiána. Kdykoli se ocitla příliš pozadu, vrátil se nepříjemný pocit, že se jí pár očí zavrtává přímo do zad. V jednu chvíli se jí dokonce zdálo, že slyší kroky, cítí osobu přímo za sebou…skoro se rozeběhla a vrazila do zad mladíka, který se zastavil před jízdním řádem na autobusové zastávce.
"Co blbneš?" Kristián si ji změřil tázavým pohledem.
"Nic, já jen…" Aurel si rukou přejela po bolavém nose. Buď Kristián měl pořádně tvrdá záda, nebo se jí podařilo vrazit do nějakého výstupku páteře.
"Hele," povzdechl si Kristián, "Jestli se něco děje-"
"Jenom mám poslední dobou pocit, že mě někdo sleduje," vyhrkla polohlasem a nejistě se ohlédla. Ulice byla poloprázdná; většina lidí už byla buď ve škole, nebo v práci. Dokonce i aut bylo málo. Neviděla nic, co by ji pozorovalo- snad kromě světle oříškové čivavy, co vykukovala z kabelky jedné postarší dámě, co si prohlížela výklad klenotnictví. Oči toho psa vypadaly hladově a zuřivě. Aurel se otřásla. Jak si může někdo pořídit něco tak vzteklého?
"Kde míváš ten pocit?" Kristiánův hlas ji vytrhl z přemýšlení. Zaraženě se na něj podívala. Čekala, že se ji vysměje nebo odsekne, že to má z těch svých RPG her- proč by někdo taky sledoval sedmnáctiletou holku? Místo toho ale Kristiánovy oči zvážněly a rty měl semknuté do úzké linky. Aurel se vybavila jeho včerejší věta- Myslím to vážně, JÁ tě nesleduju. Ale dávej si bacha. Když se ho zeptala, jak to myslel, tak to zametl pod kobereček…ale teď to vypadalo, že by z něj mohla něco vytáhnout.
"Kdekoli. I když v budovách méně často," Aurel pokrčila rameny. K zastávce přijel autobus s číslem 524, nastoupili. Kristián se držel těsně za ní. Prošli do zadní části prakticky prázdného vozidla a sedli si. Kristián měl pořád ten samý výraz.
"Mimochodem, zmínil už jsi to včera. Říkal jsi, no dobře, psal jsi," opravila se, když viděla, jak se s mírným úšklebkem nadechuje, "že ty mě nesleduješ. Ale znělo to jako kdyby…" nechala zbytek věty viset ve vzduchu. Kristián se pomalu nadechl.
"No, řekněme, že jsem na tebe včera nenarazil úplnou náhodou. Byl jsem v parku s někým, koho znám…vypadal, jako by měl něco za lubem. Možná, že tě sleduje on," pokrčil rameny, jakoby to byla naprosto běžná věc. Aurel cítila, jak se v ní nadzdvihl vztek.
"Chceš říct, že-" Kristián ji pobaveně přerušil.
"Dělám si srandu. Můj kamarád není stalker, aby tě sledoval všude," Kristián se pousmál. Pak ale zvážněl. "Každopádně bys neměla nikde chodit sama. Může to být jen tvůj blbý pocit, ale může to být skutečnost; takže pro všechny případy- vystupujeme," Aurel měla pořád chuť ho něčím vzít po hlavě. U školy se vmísili do davu opozdilých studentů, některých ještě s otisky pokrývek na tváři (někteří tam měli otisky i jiných věcí, ale Aurel to raději nezkoumala podrobně). Kristián už jí jenom řekl, že se uvidí později a rychlým krokem zamířil do své třídy. Aurel se rozběhla k té své. V chumlu prváků s modrými vázankami, kteří nevěděli, kam přesně mají jít, ji někdo sejmul. Při pádu na zem z ní vyletělo pár nadávek, ale evidentně ji nikdo nevěnoval moc pozornosti. Se zatnutými zuby si přitáhla tašku s věcmi k hrudi a pokusila se vstát- když ji něčí ruka popadla za loket a pomohla jí.
"Děk-" zvedla oči a s údivem zůstala zírat přímo do obličeje svého spolusedícího.
"-uju. Nemáš zač, příště dávej pozor- ti prváci jsou rok od roku horší," Dokončil si sám poděkování a zamířil do třídy přímo skrz houf na chodbě. Aniž by pustil Aurelinu ruku. Takže ji táhl za sebou. Ta byla ještě pořád v šoku. Co se děje? Proč se o ni od včerejška najednou začalo zajímat tolik lidí? Navíc si vybavila výraz jantarových očí- dívaly se na ni měkce, jako by měly strach, že si mohla ublížit. To k drzému spolusedícímu absolutně nesedělo.
S prvním krokem do třídy ji okamžitě pustil a jakoby si jí ani nevšiml, zaplul k jejich lavici. Tam ale počkal, než Aurel dojde, aby ji pustil a až pak si sedl. Třeba si mě jen s někým popletl.
"Tak třído, dobrý den, sednout- slečno Pinkymeadowová, tohle není kosmetický salón, prosím- takže, rozvrhy hodin jste dostali včera a vzhledem k faktu, že tu jste již třetím rokem, očekávám, že nebudou žádné problémy typu kde-mám-být a nebudu nikoho z vás nacházet na podivných místech," pan Finks vletěl do třídy se svým obvyklým monologem. Při poslední větě propíchl pohledem Daskleyho, který se pyšnil čerstvou sádrou na levém předloktí.
"Takže, uděláme docházku…" Aurel poslouchala jen napůl. Uvažovala o Kristiánově podivném vtípku v autobuse. Její jméno bylo až na konci seznamu. Při zvuku jednoho jména ale zpozorněla.
"Hweqs, Damien…" její spolusedící zvedl ruku. Takže Damien, heh? Aurel ho po očku pozorovala. Vzpomněla si, jak ho včera nevědomky nakreslila…zvláštní.
"Winterová Aurel," zakončil pan Finks seznam kývnutím na ni. Pak začal vysvětlovat, co budou probírat letos. Jeho hodiny-dějiny architektury- Aurel moc nemusela. Byl to jeden z předmětů, kterého se účastnila celá třída. Co Aurel věděla, zůstali v celé třídě pouze tři studenti zaměření čistě na historii- bylo jich víc, ale ty letos přesunuli do celohistorické třídy. Kromě ní pak čistě umělecky zaměření byli Daskley, jeho kamarád Johson a malá holka s rudými kudrnatými vlasy, která do všeho pořád cpala květinové vzory. Zbytek, tedy čtrnáct lidí, bylo zaměřeno na dějiny umění. Zkombinovali oba předměty během prvního ročníku. Aurel se na chvíli zamračila. Letos jich ve třídě bylo dvacet dva- byli skutečně malá třída- jeden člověk jí neseděl. Pak si uvědomila, že netuší, jak je na tom její spolusedící- Damien.
Aurel si s povzdechem začala opisovat potřeby pro letošní rok. Sešit, učebnice, obrázková učebnice, rýsovací potřeby, tužky…sledovala hodiny. Když konečně zazvonilo, pomalu skákala radostí. Další hodinu měli dělenou podle přesného zaměření- Aurel tedy měla kresby a ilustrace. Posbírala si věci a zamířila do učebny 24F.
Tam na ni čekala známá vůně čistého papíru, tuše a nových gum. Uprostřed už čekala paní Greyweatherová, dáma něco málo přes čtyřicítku, která se na všechny hřejivě usmívala. Aurel ji měla ráda. Zamířila do své lavice- opět u okna- kterou měla už od prvního ročníku. Rozhlédla se a všimla si, že k použití je připraveno lavic pět. Takže když do učebny vstoupil Damien, vůbec ji to nepřekvapilo. Ten pohledem proskenoval celou třídu a zastavil se na prázdné lavici, která stála nejblíž Aurel, chvíli zaváhal, ale když zbylí tři studenti obsadili ostatní lavice, stejně neměl na vybranou. Aurel se rozhodla, že se tím nebude zatěžovat a věnovala se raději předmětu, který měla opravdu ráda.
***
Celý den to nebylo jinak. Ať už Aurel seděla v kterékoli učebně na kterémkoli předmětu, Damien seděl vždy vedle, nebo alespoň poblíž. Často měl přihlouplé poznámky a spoustu věcí komentoval. Pokud Aurel dobře počítala, stačili se pohádat minimálně pětkrát. S překvapením ale po vyučování zjistila, že na něj není naštvaná- co víc, když si sbalila věci, tak se přistihla, jak ho pohledem hledá po učebně. Představoval jakousi jistotu, sloup, o který se mohla během dne opřít. Kdykoli totiž něco shodila, nebo něco (někdo) shodilo ji, byl tam Damien, aby celou situaci zachránil. Měl bystré reflexy, jak Aurel zaregistrovala, když chytil padající miniaturní figurku v učebně modelování. Vybavila se jí včerejší scénka se školním Casanovou. A ta podoba…s překvapením zjistila, že na ni Damien čeká na chodbě.
"Škola už skončila," podotkla, trochu nejistě.
"To sice jo, ale ode dneška už jsou volitelné předměty," Odpověděl jí a stáhl ji na stranu, aby do ní nevrazila parta běžících druháků.
"No…a?" Aurel se na něho překvapeně zadívala.
"A pokud se nemýlím, pak jsi Aurel Winterová a dnes je úterý, což znamená, že nám za deset minut začíná hodina o zvláštních zvířatech," Pokrčil rameny.
"Nám?" zůstala na něj zírat.
"Ano, nám," když zachytil její pochybovačný pohled, otráveně dodal: "Když jsem se šel včera zapsat, všiml jsem si jména, které bylo nade mnou. Nebylo to úmyslné, věř mi,"
"Zníš, jako by ti to vadilo," podotkla Aurel, když společně pomalu zamířili do učebny, která se nacházela v křídle s biologickými třídami a kde se měla hodina odehrávat.
"To ne, jsem rád,-teda, chci říct, nevadí, ale…" Aurel zaregistrovala, jak mírně zčervenal. Damien se hluboce nadechl, pak prudce vydechl a prohrábl si rukou vlasy. Odvrátil obličej na stranu a pak dodal tichým hlasem: "Jde jen o to, že brácha o tobě včera mlel prakticky tři hodiny v kuse a sázím, že je jen otázkou času, kdy zjístí, že máme spolu snad všechny předměty…" Aurel se chystala odpovědět nějakou jízlivou poznámkou, ale pak se zarazila.
"Brácha?" zaraženě zůstala stát uprostřed prázdné chodby.
"Potkali jste se včera, floutek z volejbalového týmu," Damien se zastavil taky. Záměrně použil označení, které včera Aurel prskla do obličeje zrzkovi- Aurel se musela v duchu usmát nad tím, kolikrát to Damien doma asi slyšel, když líčení jejich krátkého setkání zabralo tři hodiny.
"Není divu, že jste si tak podobní…hodně věcí to vysvětluje," ušklíbla se a pokračovala v cestě. Damien ze sebe vydal něco, jako ironické zachechtání.
"Jo? Já nevím, mně připadá, že jsme každý úplně jiný. Každopádně se psychicky připravuju na výslech," Podržel jí otevřené dveře. Aurel uvažovala nad tím, jak se někdo může chovat tak pozorně a drze zároveň.
"Jak se dozvěděl, že jsme ve stejné třídě?" zeptala se Aurel překvapeně a automaticky zamířila k lavici k oknu. Damien se svezl na židli vedle ní.
"Ten tvůj včerejší náčrtek," Aurel byla ráda, že se Damien otočil při pokusu skrýt rudé tváře; cítila, jak se jí hrne krev do obličeje. "Došlo mu, že to asi budu já a ne on."
"Aha, no…ehm…občas prostě kreslím cokoli, co se nachází v mém okolí, nebylo to úmyslné nebo tak," Aurel cítila potřebu se nějak bránit. Viděla, jak si Damien oddychl.
"Asi tě to občas dostává do průšvihů, co?" usmál se na ni. Bylo to snad poprvé, co ho viděla se skutečně usmát- ne ušklíbnout, ale usmát.
"No, popravdě, pár už jsem jich měla," Aurel mu úsměv oplatila. Třída zůstala poloprázdná- ne všichni studenti si dobrovolně brali předměty navíc, a Aurel si nedokázala vybavit moc lidí, kteří by šli na takovýhle předmět, teda kromě biologů…jenže ti měli asi něco podobného povinné. Hodinu zahájila poměrně mladá učitelka, která vypadala, jako by ji zrovna vytáhli z oddělení, ve kterém se chovala exotická zvířata. Měla po sobě samé škrábance, v rozcuchaných vlasech kousky barevného peří a na zašpiněném oblečení spousty chlupů. Byla nadšená, že jich tam je tolik- Aurel nevěděla, jestli devět je tak velké číslo, ale slečna Lynxová evidentně očekávala méně zájemců.
Aurel musela uznat, že ačkoli biologie obecně patřila k jejím nejhorším předmětům, byla tohle jedna z nejlepších úvodních hodin vůbec. Klasické úvodní řeči byly odbyty během prvních deseti minut (včetně osnovy pro celý rok) a potom už se přešlo k výuce. Slečna Lynxová jim poskytla vlastní materiály- takže žádné učebnice nebyly potřeba- a poznámky si dělali do sešitů, které od ní dostali dárkem (za účast). První téma byly zvláštní a ohrožené kočkovité šelmy. Hodina uběhla jako voda a Aurel se ještě domů nechtělo.
Se zděšením si uvědomila, že dneska vůbec nekontaktovala She-Teho. Bude se mu muset omluvit. Normálně psala She-Temu kdykoli, kdy potřebovala něco komentovat, potřebovala radu, chtěla si postěžovat…teď ale tyhle pozice přebrali Damien v hodinách a Kristián ráno. Posbírala si věci z lavice a vytáhla komunikátor. She-Te ji na CoFu pěkně zaspamoval. Než mu stihla odepsat, skočil jí do toho Kristián…který se zjevil zničehonic, přímo před její lavicí.
"Jdeš domů, nebo se chceš zase toulat po parku až do tmy?" zeptal se jí místo pozdravu. Aurel zvedla hlavu a než odpověděla, všimla si, jak si Kristiána měří Damien- jakoby viděl něco odporného, nebo někoho, koho z duše nenávidí. Znali se snad ti dva?
"Nevím, popravdě, nemám odpoledne co dělat, takže…" všimla si, jak se Kristián snaží přečíst si její konverzaci s She-Tem na CoFu. Nervózně se snažila celý komunikátor schovat-což na prázdné lavici šlo dost těžko tak, aby to nebylo nápadné. V duchu si přála, aby na chvíli celý komunikátor jen tak zmizel. Všimla si, že Kristián překvapeně zamrkal. Pak mírně zavrtěl hlavou a podíval se jí do očí. Damiena, který ho propaloval laserovým pohledem, úspěšně ignoroval.
"Jestli nemáš nic na práci, tak bych věděl o něčem, co by tě mohlo zajímat,"
"Nechci být drzý, ale já jsem ještě chtěl s Aurel něco-" začal Damien, ale Kristián jakoby ho neslyšel.
"Vzal jsem něco pro tu tvou kočičí kolonii, co chováš," Kristián si poklepal na tašku, "Tak pojď, půjdem," nevěnoval Damienovi ani krátký pohled a zamířil ven ze třídy. Aurel na něj zůstala zírat. Pak se otočila omluvně na kompletně rudého Damiena, který vypadal, že po Kristiánovi něco hodí.
"Omlouvám se za Kristiána, je trošku…" trošku co? Vždyť ho sama znala teprve den. Navíc k ní se takhle nechoval…nebo ne úplně. Faktem bylo, že když Kristián na něco odpovědět nechtěl, tak neodpověděl. Obyčejně ale nenápadně změnil téma.
"Odkud ho znáš?" Damienův hlas byl přiškrcený a Aurel poznala, že zuří. Uvažovala, jak ho uklidnit. Zároveň ovšem viděla na chodbě stín Kristiána a bylo jí jasné, že pokud si nepohne, Kristián se vrátí a mohlo by to dopadnout špatně. Kolem ležely jen samé těžké věci, které, kdyby přistály Kristiánovi na hlavě, mohly způsobit těžké zranění.
"Jsme…sousedi, skoro. Mám trošku strach ze tmy, ale špatně odhaduju čas, takže se mi občas stane, že jsem venku a najednou je noc…hlídá mě," Aurel ani nevěděla, proč dodala ty dvě poslední slova. Ale byl fakt, že s Kristiánem se cítila bezpečně. Damien se trochu uklidnil, opřel se o opěradlo židle a laserovým pohledem propaloval lavici před sebou.
"Dávej si na něj bacha. Není to člověk se srdcem na dlani," řekl jenom. Aurel se na něj chvíli dívala. Všimla si, jak se Kristiánův stín na chodbě zavrtěl.
"Jo, ehm…potřeboval jsi něco? Předtím si říkal, že…" Aurel si vybavila větu, kterou Kristián ignoroval. Damien jen zavrtěl hlavou. Vlasy mu padaly do obličeje tak, že Aurel netušila, jak se tváří.
"To je jedno…uvidíme se zítra," řekl a dál seděl s hlavou skloněnou. Aurel se tedy zvedla a odešla za Kristiánem. Ten, když ji uviděl, zamumlal něco, co znělo podezřele jako "no konečně" a vydal se ven ze školy. Aurel ho následovala. Když vyšli z budovy, okamžitě cítila v zádech něčí pohled…divný pocit v žaludku…přidala do kroku a srovnala tempo s Kristiánem. Divný pocit úplně nezmizel, ale cítila se mnohem lépe.
***
Kristián ji vzal do jižní části města. Tam, na okraji ne příliš zalidněného náměstí, stála kašna. Byla z červeného mramoru a kovu, který už Aurel nedokázala identifikovat- byl zrezivělý a zčernalý, napůl rozpadlý. Původně snad uprostřed bylo něco, co mělo ploutev a křídlo- to bylo vše, co se dalo ze zničené sochy rozpoznat.
Na okraji kašny seděl kluk, jak Aurel odhadovala, přibližně v jejich věku. Měl na sobě volné černé kalhoty a černé tričko, přes které měl přehozenou volnou, rozepnutou šedou košili. S barvami to asi moc nepřeháněl vzhledem k faktu, že měl bílé vlasy; byly dlouhé přibližně do pasu, měl je stažené do ohonu, který mu visel přes rameno, jak se opíral lokty o kolena, v předklonu a pozoroval okolí. Celkově vypadal, jakoby vyskočil z černobílého filmu. Aurel to tak alespoň připadalo do chvíle, než se zadíval přímo na ni. Měl pronikavě žluté oči. Aurel nikdy takové neviděla.
Při pohledu na ni se mu rozšířily panenky. Ani se nehnul, celé tělo mu strnulo. Aurel si uvědomila, že Kristián ji vede přímo k němu.
"Omlouvám se, že jdeme pozdě," promluvil Kristián. Měl klidný hlas, ale Aurel se zdálo, že mluví úřednickým, věcným tónem. Ve skutečnosti mu evidentně bylo jedno, jestli dotyčný čekal, nebo ne.
"Jeden by řekl, že techničák jako ty bude přesnější," podotkl kluk, který se rukama zapřel o okraj kašny tak, že teď seděl v záklonu, aby viděl na Kristiána; přitom se ale stále díval na Aurel, která stála mírně vzadu. Techničák? Bělovlasý kluk to řekl jako nadávku, ale význam Aurel unikl. Zakručelo ji v břichu. Pořádně neobědvala. Hodina "Chemie a úmění" se trochu jako vždy protáhla a tak měla s Damienem kratší polední pauzu.
"Aurel, běž si koupit něco k jídlu, my tu počkáme," usmál se na ni Kristián. Bělovlasý se nadechoval, ale Kristián mávl rukou. Aurel měla pocit, že Kristiánovi nejde tak úplně o to, aby se Aurel najedla, ale poslechla a zamířila přes náměstí k pekárně, kterou při cestě sem viděla. Po cestě se jí vybavila Damienova slova, aby si na Kristiána dávala pozor. Nevěděla proč, ale vzbuzovala v ní nedůvěru vůči Kristiánovu chování; několikrát se během cesty přistihla, jak uvažuje nad tím, o co vlastně Kristiánovi jde. Možná, že měl Damien pravdu.
Damien. To byla druhá věc. Aurel překvapilo, jak se během dneška dokázali sblížit- nedalo se o nich říct, že by spolu zrovna vycházeli. Vybavila si jejich dnešní hádky. Na druhou stranu měla pocit, že ho zná už dlouho- pocit, který ji nutil vyhledávat ho pohledem a ujišťovat se, že tam, někde vedle ní, je. U Kristiána to bylo jiné. Kristiánova blízkost jí sice dávala pocit bezpečí, ale pochybovala, jestli by to tak bylo i v případě, že by ji nikdo nesledoval…pokud jí někdo sleduje.
V pekárně, zatímco čekala, až přijde na řadu, mezitím odepsala She-Temu.

16:03
Aurelien:> Omlouvám se >.< Ráno jsem zaspala a pak hektický den. Jsem venku s kamarády, ozvu se večer.

Nečekala na odpověď a rovnou komunikátor vypla. Což normálně dělala málokdy. Koupila si jídlo a zamířila zpátky. V duchu si přála, aby s nimi byl i Damien.
***
Sotva se Aurel vzdálila, otočil se Karn na Kristiána.
"Co to má znamenat?"
"Co by? Pokyny zněly najít potomka Zalka´iena, míšence, co žije na zemi a nemá o svém otci ani potuchy. Jak jinak asi chceš najít střepy relikvie?" Kristián pokrčil rameny a díval se za odcházející Aurel.
"A jak víš, že to je ona?" Karn si nervózně přehodil jednu nohu přes druhou a poskládal se do pozice, jakoby seděl spíš někde na stromě než na kašně. Kristián si nechal svou poznámku o necivilizovaných opicích pro sebe a místo toho se donutil ke klidnému tónu hlasu.
"Zvířata za ní dolízají ze všech možných koutů a skoro, jakoby s nimi mluvila. Docela dobře se orientuje ve tmě a šeru. A dneska když se přede mnou snažila narychlo něco schovat, tak to na pár sekund zmizelo- do doby, než si myslela, že už nedávám pozor," vyjmenoval Kristián veškeré věci, kterých si všiml. Karn se zamyslel. Kristián jen doufal, že se nesnaží přemýšlet doopravdy.
"No, to by rozhodně vykazovalo jakési naše předky…ale pokud je míšenec, neměla by mít lépe rozvinuté schopnosti?" Karn si mumlal spíš pro sebe. Kristián si povzdechl.
"No, dneska ráno z ní vypadlo něco zajímavého…"
"Jo? A co?" Karn po něm šlehl pohledem. Kristián si uvědomil, že věci, které každý z nich považuje za zajímavé, se podstatně liší.
"Ž e ji poslední dobou někdo sleduje. Skoro pořád a většinou mimo budovy…neříká ti to něco?" Kristián si dovolil triumfální úsměv, když viděl šokovaný výraz na Karnově tváři. "Přiznej si to- taky si myslíš, že je to ona, proč bys ji jinak sledoval včera v tom parku? A posledních pár dní?" Kristián to prohodil věcně, ale věděl, že Karn vedle něj vře vzteky. Protože on, Kristián, s ní dokázal navázat kontakt tak rychle. Karn nasupeně vydechl.
"Jo, taky si myslím, že jsme ji našli," zamyšleně se na ni zadíval, jak se k nim pomalu blížila. "Jen by mě zajímalo, proč se neprojevily její schopnosti víc…jak ji to teď vysvětlíme?" Karn měl jednu nohu přitaženou pod bradu a položit si hlavu na koleno. Teď ji vytočil tak, aby viděl na Kristiána. Ten se usmál.
"Už jsem o tom uvažoval. Nech to na mě,"

Brečím ze spaní

28. prosince 2012 v 23:54 | Krakin Shikazu |  Krakinin deník
Aneb všichni jsme zdárně přežili (myslím tím všechny jakože mé přátele, ne všechny jako všechny), takže hurá učit se na biologii.
Což je, jak sami uznáte, velice pozitivní začátek, že?
Vidím to tak, že se budu učit ve středu večer. Do té doby mám padla.
Mám doma tu baskytaru, dneska došla. Část lidí mě sice sledovala pochybovačně, ale už jenom ten pocit, že ji mám mě uklidnil. Poslední dobou to je totiž čím dál tím...nevím. Mám záchvaty jak na běžícím pásu, vracejí se mi moje staré nálady- četně tendence kreslit kromě propíchaných andělů propíchané "kamarády-známé" (se specializací na Královny světa a vybavení na kempování). Vánoční dárky pro kamarádky vyrábím a ozývají se mi staří známí, co se mnou řeší pitomosti, které já neřeším. Na jednu stranu je to fajn oddech, nadruhou...ale jo. Zrovna s daným člověkem se mi skoro vždycky dobře mluvilo.
Hikari mě dohání v Narutovi...jenže já, když dorazím v něčem delším/něčem, co mě vezme do určité části, kde se něco stalo/stane, tak se stopnu...ať už proto, že nechci vědět, jak to bude pokračovat, nebo proto, že vydýchávám to, co se stalo a obrácím se na něco jiného/pokračuju v něčem takhle stopnutém. Z toho důvodu mi u spousty věcí chybí dočíst posledních sto stránek/dokoukat poslední díl. Protože nechci vědět jak to skončí. Navíc, otevřené konce mě kolikrát ještě víc naštvou. Nebo konce alá "Tak jo, jsme kamarádi/pár, tohle jsme teda zvládli a uvidíme, co bude dál,". Člověk si pak říká "Co to vlastně bylo? Co jsem viděl?" problém je, že tak končí většina věcí. No, člověk pak má volné místo pro fantazii.
Což mě přivádí k tomu, že fantazie sama o sobě...je mrcha. Hlavně, když spíte a ona si dělá co chce. Například si vezme nějakou postavu, o které se přes den někdo zmínil a hodí vám ji do snu. Pokud je to fiktivní postava, tak je víceméně jedno, co v tom snu dělá- páč ji nikdy nemusíte znova vidět, pokud nechcete. Ale pokud je to postava skutečná- tůdiž konkrétní osoba- zkuste se jí pak podívat do očí. A házet mi do snů Deidaru....pche.
Myslím, že můj talent na oblíbení si záporných postav, co brzy umřou, je skutečně dobře vyvinutý. Funguje na stejné bázi jako talent oblíbit si to nejvíce psycho postavu. Popřípadě postavu, kterou dabuje Kenichi Suzumura. Ale to už je osobní. Ještě, že se Deidara nepotkal třeba s Izayou nebo Belphegorem. Ikdyž...třeba by si rozuměli a mohl by se k jejich čajovému dýchánku přidat i Hidan.
Někdy mě překvapuje spojitost některých věcí, lidí a událostí. Člověk si říká, že to je jen v dobře propracovaných příbězích....a pak bum, zjístí, že je to tak i ve skutečnosti. A pak nemám propadat paranoie, když mi otec řekne, že na tu dovolenou s náma jede nějaký jeho kamarád-kolega, co má dva zhruba stejně staré syny. Vzhledem k faktu, že mi babička nedávno darovala peřinky...někdy uvažuju, že zdrhnu k jeptiškám. Což ovšem kazí můj zvyk kreslení napíchnutých andělů. Co už.
Sečteno podtrženo:
Krakin si zespaní dokáže přivodit otřes mozku, natáhnout si různé svaly, rozbrečet se, rozesmát se, dostat se na jinou postel a komunikovat s okolím tak, že si okolí myslí, že je Krák vzhůru.

Mě není ruce na zima

21. prosince 2012 v 17:58 | Krakin Shikazu |  Heslovité stavy
No, takže nebudu se věnovat tomu dnešnímu všeobecnému tématu, páč mě to akorát zase vytočilo (proč já na to fb vůbec lezu, fakt...).
Když se z nudy rozhodnete začít Otome hru, je to celkem legrace.
Hikari už se líbí dvě postavy, tak to asi budu muset dotáhnout do konce, ikdyby mě to bavit přestalo (vtip, Hikari mě nikdy do ničeho nenutí...)
No, možná, že budu i kreslit...
...bolí mě celý člověk.
Taky jsem po delší době viděla někoho...je jedno koho...zajímavé, jak si postupně všímáte určitých povahových rysů.
A pěkně jsem se třískla do hlavy.
Zase.
(Ne o stěnu, o auto...)
(Já vím, zní to pořád stejně vtipně.)

Následky šílené nudy, případ čtyřicátýdruhý.

16. prosince 2012 v 21:57 | Krakin Shikazu |  Řetězáky
...našla jsem náhodou jeden, co by se bodl pro propojení potřeby dát tu něco beze smyslu a zároveň něco, z čehož křičí "KHR!"

Takže, na téma KHR~



01. The first character I first fell in love with: Myslím, že to byl Gokudera Hayato. Nebo Hibari Kyoya...už si nepamatuju.
02. The character I never expected to love as much as I do now:
Těch je víc. Nikdy jsem si nemyslela, že bych tři minuty zírala na obrázek Yamamota. Zezačátku jsem si rozhodně nemyslela, že bych mohla být unesená Ryohei-em. V prvních chvílích jsem automaticky celé Varie dala na anime-planet "Don´t like", které jsem pak pracně překlikávala. A když si vybavím to svoje proklínání Irie Shoichiho...
03. The character everyone else loves that I don't: Kikyo a částečně i Byakuran, pak Chrome (opravdu se mi nezdá nějak extra, ale může se změnit) a Mukuro...ten mi sice nevadí, ale oproti ostatním je v neutrálu.
04. The character I love that everyone else hates: Nevím...jak jsou na tom ostatní s Chikusou? A když tak o tom uvažuju...asi Skull.
05. The character I used to love but don't any longer: Bianchi mi poslední dobou trochu leze na nervy.
06. The character I would shag anytime: ...domyslete si xD
07. The character I'd want to be like: Belphegor nebo Gokudera...možná i trochu jako Hibari.
08. The character I'd slap: Někdy Tsunu, někdy Gokuderu (ve chvíli, kdy se hádá s Yamamotem), někdy Lamba (připomíná mého mladšího bráchu...ikdyž, brácha kolem sebe nehází granáty a když chytne nervy, neodtřelí se do budoucnosti).
09. A pairing that I love: 8059 (Yamamoto x Gokudera), pak 1833 (Hibari x Ryohei)
10. A pairing that I hate: Asi...6927 (Mukuro x Tsuna)...nebo celkově cokoliv, co rozhodí mé oblíbené...
11. Favorite character: Gokudera Hayato, Yamamoto Takeshi, Ryohei, Hibari...Belphegor ^^ (a Chikusa!)
12. My five favorite characters: Hmmm...viz nahoře xD kdyby dalších 5, tak Dino, Colonelo, Fran, Shoichi a Lal.
13. My five least favorite characters: Kyoko, Byakuran, Kikyo, Tsunova matka a pak Bianchi.
14. Which character I am most like: Asi...nevím. Potřebovala bych někoho, kdo by to mohl posoudit...možná trochu připomínám Gokuderu. Fakt nevím.
15. My deep, dark fandom secret: ....1449? (Podle čísel, které mám teda...Ken x Chikusa~)

Hmmm...uvažuju, jestli to použít i na jiné anime?

Následky šílené nudy, případ čtyřicátýprvní.

16. prosince 2012 v 21:29 | Krakin Shikazu |  Řetězáky
Krák se tak jednou nas...naštvala na všechny ty kecy a voloviny a natruc se rozhodla udělat něco, na co zase nějakou dobu (přesněji řečeno tři měsíce) nešáhla. Buď tohle, nebo fangirláky na KHR...ikdyž ono to možná bude oboje. Zřejmě to bude takový speciál, budu testovat limit článku, co se znaků týče.
Update- kašlete na to, jenom klasický řetězák.

...a co tu dlouho nebylo? Třeba takový velký, žlutý, stavební stroj...

11. prosince 2012 v 22:42 | Krakin Shikazu |  Krakinin deník
No- mamčinu hrozbu, že pokud se vrátí domů a "najde na zemi jedinou knížku, tak letí z okna" jsem vzala hodně nalehko (aneb Krák právě douklízela, 2 a půl hodiny po mamčině návratu). Každopádně jsem při uklízení (ne)očekávaně narazila na několik oddělených kupek plakátů. Já s jistotou věděla, že existují kupky dvě- jedna, která obsahuje ty plakáty, které už si 4 roky lepím na skříně; a druhá, která obsahuje plakáty, které byly v časopisech, které jsem si koupila, ovšem za jiným účelem (jiným plakátem, třeba) a tak čekají na svůj osud (asi je odnesu do knihovny jako odměny do těch jejich soutěží). Když se po chvíli úmorného třídění, vytahování věcí a zděšování se nad tím, co se nenajde (já byla přesvědčena, že všechny své pokusy o FF a podobně z doby před 8. třídou základní školy už jsem zničila a pokud by se našly nějaké zbytky, tak v komíně) objevily další tři kupky, uvažovala jsem, kde nastala chyba. Začla jsem tedy kupky třídit znova- s tím, že jsem rozložila ty plakáty, které jsem se rozhodla nekompromisně i bez mamčina svolení pověsit. Vedle přišly ty, co bych si teoreticky někdy pověsit mohla a nakonec velká kupa těch, co poletí (ať už do pece, knihovny, nebo kamkoli jinam). Přirozeně jsem si zavzpomínala, koho všeho jsem kdy obdivovala (dalo by se to rozdělit na jednoměsíční obliba, dvouměsíční obliba, čtvrtroční oblíba, obliba s určenou časovou jednotkou a nepochopitelně-nevysvětlitelná obliba s neurčitým trváním). A tak se stalo, že mi zprostředka jednoho plakátu vypadly dva papíry. Dva papíry s nápisy, které mi kdysi nakreslila ve škole Míša (zatraceně, nevím, jak jsem se o nich zmiňvala tady...ale vím, že původně byla jedna Míša a druhá míša, no řekněme, že kdybych to měla teď rozdělit, tak Míša je Míša ze základky, a míša je moje současná spolužačka). Na jednom byla moje stará přeznívka, zatímco na druhém...
...při pohledu na druhý jsem se musela rozesmát a tak si po dlouhé době vzpomenout na moje nevysvětlitelné záchvaty smíchu, ve kterých jsem se kácela při pohledu na kolem jedoucí bagr. Slovo, které bylo zaručeným nástrojem k mému rozesmání. Objekt, který mi jedno období jezdil kolem baráku i 3x denně. A taky celkově meziblogově uznávané slovo, které některé lidi naprosto zabilo, jen když se objevilo v článku.
Když jsem se na ten obrázek tak dívala (po menším záchvatu smíchu, během kterého jsem vzpomínala), uvažovala jsem, proč to ztratilo svůj efekt. Když se nad tím tak zauvažuju, tak kromě faktu, že se zmiňovaný stroj poslední dobou asi mé osobě vyhýbá (mají snad bagry strach z krokodýlů?), neměla jsem s ním tu usměvavou čest už pěkně dlouho. Možná to bylo tím, že jsem menší model takového stoje (ikdyž oranžový) dostala k narozeninám a od té doby byl hezky daný v poličce tak, aby nebyl přímo na očích, ale byl vidět. A když něco vidíte každý den, zvyknete si na to...
...jenže to by mě to pak nerozesmálo znova, teď. Záhada několikaleté absence bagrů v mém životě tůdiž zůstává nevyřešena.
Když jsem teda po tomto vtipném objevu pokračovala dál, za chvíli mi přišla divná jedna věc- poslední dva plakáty, ale...kde sakra byly ty, o kterých jsem 100% věděla, že je mám a že se na tu skříň jednou dostanou?! Jasně jsem si pamatovala, jak mi míša donesla jeden plakát Miyaviho (a snad i víc, jiných plakátů...ale toho Miyaviho si pamatuju jasně!) a pak i některé lidi ze základky a svou sestřenku...Věděla jsem, že konkrétně Miyaviho mám min. 3x a ty ScReW, co jsem našla, by měli být ještě někde jinde ještě jednou. Knížky a jejich třídění bylo rázem zapomenuto. Věděla jsem o existenci jedné složky s plakáty, které jsem dostala od výše zmińovaných lidí a hodlala jsem ji najít.
Po necelých pěti sekundách, které následovaly toto rozhodnutí, jsem složku našla. Ležela na horní poličce ve sříňce, vedle které jsem seděla.
Miyavi tam byl 4x, ScReW tam skutečně byli ještě jednou, Byli tam LM.C, An cafe potřetí, vidoll a tak dále. A tak šťastná Krák lepila plakáty na skříň (jo, Mix Speaker´s, Inc visí nakřivo, ale co už).
Během svého hledání této složky jsem taky narazila na obrázek od KainKo...Myslím, že by z něho možná bylo i pěkné záhlaví, uvidím. Každopádně obrázek od ní jsem si přilepila na skříň z boku od knihovny, oba papíry od Míši spolu se znovunalezeným napisem ,,J-rock´´ od Patrika a obrázkem k narozeninám od Anet jsem si pověsila nad stůl.
Zapoměly jsme se vyfotit, Kyuu.
Potřebuju nabarvit a ostříhat...
...a mám chuť si zítra zahrát na velkou jrockerku (tzn. půlka lidí na mě bude zírat jak na debila, druhá půlka jak na blázna).
A chci aby Shizuku skončila s Yamakenem.
A tu chemii neumím.
Uvažuju, co koupím k Vánocům Alči.
Asi bych se měla ozvat KainKo...
Měla bych konečně jít ke Kubovi, na ten jeho zvěřinec se chodím dívat už půl roku.
Btw, Óňa měl zahrát šťastného a flegmatického krokodýla. Ten, kdo ty role vymýšlel má hodně velký smysl pro humor, nebo mě zná a hraje si na mrtvolu. Haha.

Štěstí je, když si smůla vezme dovolenou.

6. prosince 2012 v 20:44 | Krakin Shikazu |  Heslovité stavy
A filozofická otázka dne?

Tahala jsem té malé aktovce potvoru...teda, naopak.

3. prosince 2012 v 21:28 | Krakin Shikazu |  Krakinin deník
Jak už jsem dnes řekla, tenhle článek by byl ostřejší, kdybych ho napsala dopoledne (jenže psát do jiného sešitu něco jiného, než co diktují učitelé jsem si dovolila jen minulý rok ve fyzice a obecně v zemáku, kde to vyšlo nastejno), ale po cestě jsem trochu vychladla a vůbec- po příchodu domů jsem se věnovala jiným věcem, kdy mě ale naopak přešla i dočasná dobrá nálada.

,,Největší důvod byl asi to, že jediný, kdo ten Otčenáš uměl bez chyby celý byl jediný ateista v rodině.´´

Aneb ironie celé věci náboženství vůbec. Dneska jsem se nervla, protože nejvíc pokrytecky se chovají lidé, kteří kolem sebe hážou samé miluj bližního svého. Pak jsem se dostala do stavu kreslení mrtvých andělů napíchnutých na kůly a bylo mi líp, ikdyž jsem nic pořádně nakreslit nestihla. Jak už jsem říkala Vendy před nějakou dobou, nehodlám se hlásit k žádnému náboženství, pokud to znamená nechat se hodit do pytle s takovým pokryteckým dobytkem, jaký se potuluje u nás. A je mi jedno jak se ten člověk chová v přítomnosti toho a toho na té a té akci, z chování, které vidím každý den (a počítám se dny pod psa kdy nemá náladu nikdo) toho poznám dost na to, abych si udělala vlastní obrázek. (A jo, je mi jedno, že si to tu přečte půlka školy, protože přesně to si myslím-raději se půjdu socializovat hezky zpátky se sebevrahama a lidma, co se řežou a dělají voloviny, než abych si hrála na ,,my jsme kamarádi, my se máme rádi´´)

,,Byl našen....ehm...nalezen...´´

Jak jsem dneska už několikrát řekla, nebudu podepisovat žádné voloviny- ať už z důvodu, že mi ten článek připadá přehnaně zapálený a namířený proti špatnému bodu, nebo proto, že se nechci tímhle házet do skupiny s lidma, co sice brání kažkou kouli chlupů, ale dalším lidem nepomůžou, naopak do nich ještě kopnou. Když už nic jiného, neměla jsem dostatečně dobrou náladu na to, abych se prokousávala něčím, co mi připomělo vzývání občanů nejmenovanými politiky moderních dějin.

,,Tak, co nám tato povídka dala?´´
,,Že se nemáme koupat v Karibském moři.´´
,,Že žraloci mají hlad.´´
,,Všechna snaha je marná!´´

Takže, to by byla trochu...jak by řekla Katt...dekadentní nálady. O víkendu jsem se dostala k jednomu fajn anime...zná tu někdo Tonari no Kaibutsu-kun? Já z nich nemůžu xD a nejlepší na tom je, že tam snad není postava, kterou bych neměla ráda- nejdřív první dva hlavní hrdinové, ti jsou fajn; pak se objeví další postava a vy si řeknete hmm, je uřvaná, tu asi nebudu mít zrovna v lásce a *sek, málem použila francouzský citoslovce- to jsou ty víkendy na Hukvaldech u Poirota a perličkování* pak najednou bum! Ta postava vám přiroste k srdci a vy jí držíte palce spolu s ostatními. Dokonce i ten, co se tvářil jako záporák je fajn- hlavně, jak začal teď v posledním díle zmatkovat (hold hormony jsou hormony, chlapče). No, ten druhý, co sice hned od začátku byl pěkný, ale očekávala jsem zvrat v podobě alá ten, co všechno zničí a bude tam všechny deprimovat...zkazil to fakt, že má úchylku na cokoli sladkého a zatím nikoho kromě hlavního hrdiny a zmiňovaného prvního rádoby záporáka (Což ani záporák být nemá) z něho deprese nemá. Sečteno podtrženo, jiné anime, kde jsou hlavními hrdiny ,,Dry Ice´´ holka, až-moc-upřímný průšvihář a kohout?

,,Pěstujeme snad víno nebo chováme klokany?!´´
,,No, někteří z nás ano...´´

Celkově se dá říct, že se asi někteří členové rodiny budou muset smířit s mým uměleckým zaměřením, protože vzdávám snahu vymyslet si jiné zaměření vysoké školy. Rozhodně teda nehodlám jít na práva a podobné voloviny. Právníků a panů doktorů už znám dost (nebo těch rádoby budoucích, což se ale zase dostáváme k tomu nahoře). Evidentně jsem některé překvapila tím, že opravdu kreslit umím a do výtvarky nechodím jenom tak z hecu, že chci zabít čas a utrácet rodičům peníze. Ono něco jako pochvala vypadlo dokonce i z otce.

,,Vlez si do ledničky,´´
,,No, s dovolením se do ní jen podívám, nevlezla bych se tam,´´

Když vezmeme v úvahu ten stav s dobytkem, co jsem popisovala nahoře...smska ,,Mám chuť na hovězí guláš,´´ vyzněla hned několikasmyslně. Vzhledem k faktu, že mi došla svačina a já skutečně měla hlad, tak to byla v podstatě jen technická poznámka...původní smysl byl samozřejmě jiný a kdybych měla ty vlasy nablond celé, byl by ze mě Belphegor jak vyšitý (ok, ještě mi chyběla korunka, ale jinak vlasy dneska tak nějak samy zaujaly postavení tak, jak jsem si je chtěla učesat).

,,Když mu tam zítra toho Petra Velikého nakreslím, myslíš, že mi to uzná?´´

P.S.:Kdyby náhodou někdo chtěl podat stížnost ohledně kožešinových koulí nebo náboženství na mou osobu, počkejte s tím dozítra odpoledne; zatím se mi zvedla nálada, Yoseob má písničku přímo pro mě.