Leden 2013

Dráhovaná cesta

16. ledna 2013 v 19:15 | Krakin Shikazu |  Krakinin deník
Opravdu mě štve, že nezdravím lidi, které ráda vidím (hlavně v autobuse), jenže když on občas selže hlas a než abych vyloudila jakýsi kvílivý zvuk (a následně by přišla nazmar moje snaha neudělám-jim-to-divadlo-a-nerozbrečím-se), tak se raději tvářím, že tam nejsem. Čímž jsem docílila toho, že mě pár lidí (myslím, že jednoho konkrétního jsem už tu zmínila jako XYZ) zdravit přestalo. Což mě štve o to víc.
Takže člověk by logicky došel k závěru, že stačí zase začít zdravit, že. Jenže když se už tak celý den držíte s maskou "Jsem happy jak sad s grepy", pak vás vytočí rodina, pak se rozčílíte ve výtvarce nad miskou s raky (no jo, slečna si chtěla nakreslit myš, že) a pak dojdete na zastávku, kde vám lidi mávají cigaretama před xichtem (půl bídy, že kouří- ale že by se podělili?!) a strašně je zajímá váš život. A ikdyby nezajímal, tak se po vás budou blbě koukat a pak pustí drby, že nezdravíte/nebavíte se s nimi/jste divní.
...což mi normálně nevadí (už o mě šlo kolem ledacos, třeba bych se zase dozvěděla něco zajímavého- už jsem byla u drogového gangu, byla jsem těhotná, mrtvá...třeba budou lidi kreativní), jenže když už tak máte náladu pod bodem mrazu, tak vás to akorát dožere. A pak na vás sesypou vzpomínky, fakta, škola...
Nevím, jestli si někdo všiml, že nejsem úplně v pohodě. Nevím, jestli si vůbec někdo všímá, že nemám náladu, nebo že se k tomu úsměvu nutím.
Je mi fajn.
Dejte mi všichni pokoj.
Jasně že mi to nevadí.
Kdybych řekla, že jo, změnilo by se něco?
Ráda ti s tím pomůžu.
Mohli jste otravovat někoho jiného.
To se stane každému.
To snad není možné...
Tak se mějte pěkně!
Pohledy z marsu posílat nemusíte.


Pro dnešek opouštím své abstinenční zvyky. To citrónové pivo tu stejně nemůže stát věčně.

Světelný pád

15. ledna 2013 v 20:21 | Krakin Shikazu |  Krakinin deník
Roznožky na náměstí mi jdou. Představení je to ovšem fyzicky náročné a vyžaduje specifické podmínky (led), takže ho opravdu nemíním opakovat víckrát než jednou za zimu. Pro všechny případy se ovšem omezuji na jednou za dva až pět let. Publikum (Kyuu) to pobaví o to víc. Zkuste si ale při takové roznožce zachovat vážnou tvář alá jrocker-co-právě-vyšel-z-knihkupectví (nebo pokus o něj). Maminka mi vždycky říkala, že když je namrzlo, tak nemám chodit s rukama v kapsách...

,,Moje dráhovaná Jméno, co sis....teda, buď drahá, nebo milovaná, Jméno co sis zadala..."

Co je důležitější- svátek, nebo osmnáctiny? Na tom se s Kyuu asi nikdy neshodnem (vsadím se, že to v létě dopadne naopak). Nicméně dárky stylem >každá si vybereme knížku, před pokladnou si je prohodíme, zaplatíme a za pokladnou si prohodíme tašky se slovy Všechno nejlepší< jsou fajn.

,,-a trpěl..."
,,...samomluvou!"
,,...ne, tou trpíš ty."

Dostala jsem za doučování (vzpomínání na grafy, rovnice a nerovnice a funkce) karamely...nejmenované firmy...která bývá v televizi s reklamou o rodině a mívá je u sebe maminka, když rodinu svolává, protože ví, co na ně platí. Doufám, že to S. alespoň pomohlo. Nicméně jsem ráda, že přišla, už jenom kvůli tomu, že jsme si dobře pokecaly. Ona matika utužuje vztahy.

,,My se teď pohybujeme mezi tou krizí a depresí,"

Zjístila jsem, že jsem buď v poslední době přehnaně sentimentální, nebo jsem narazila na věci, které na mě mají větší vliv. To, že ze zásady nebrečím u filmů/seriálů/volovin jsem vystavovala na obdiv pěkně dlouho. To, proč brečím skoro u každé epizody Reply 1997 by mě docela zajímalo (opomiňme teď pocit spřízněnosti s postavou JunHeeho, kdy stačí jeden smutný pohled/pohled, který mluví za vše a já mám doma soukromé Viktoriiny vodopády. Včera jsem se rozbrečela nekontrolovatelně na pět minut minimálně třikrát a to při sledování scén s jinými postavami, například těma dvěma pakama, co se neumí domlivit). To, že jsem se v slabších chvilkách rozbrečela i u jiných věcí (ehm...a nejen ze spaní)......asi bude někde chyba.

,,1959 až 1933...počkat, to je blbost..."
,,To bylo před kristem!"

Taky jsem uvažovala nad Crossing Paths....asi to celé nakreslím ručně. Nicméně jsem dneska začala...první postavou...když opomineme fakt, že bych asi měla začít main characterem, totiž postavou hráče (Shui), tak proč sakra na mě po několika minutovém ježdění tužkou koukal ze všech ostatních (sedmi) postav zrovna Azzu? Nikdy jsem nepředpokládala, že bych vytvořila příběh (něco, co má příběh, vzhledem k faktu, že to bude VN...)(pokud ji někdy dodělám...), ve kterém se mi povede taková krásná vedlejší postava (kterou si oblíbím ještě předtím, než se tam vůbec objeví). Ikdyž, uznejte sami- bubeník, pako, vlasy odbarvené narůžovo, zelené velké oči, věčně vysmátý jak léčo po výbuchu...když si do toho zamotáme děj, tak to bude asi nejoptimistější postava, která se tam bude vyskytovat (Yuh se jakožto postava s kamenným neměnným výrazem a prakticky beze slov nepočítá...možná, že se počítat bude v případě, že hl. hrdinka nebude mít s kým se bavit, tak zvolí mlčící společnost...). Tak jako tak jsem měla v plánu začít se Shui nebo Damienem. Navíc, původně má mít Azzu na sobě pruhovaný svetr, kravatu, kalhoty s jednou nohavicí kostkovanou, přes to sukni a něco na styl conversek. Sukni jsem ale nakreslila jinak a místo světru skončil s košilí. Možná, že to překreslím/bude na sobě mít oboje. Je to první skica, tak co.

Kdo sakra vymyslel ty pitomé světla v chodnících, co po nocích osvětlují budovy jako je ředitelství ZUŠky?! Víte, že pod sněhem nejdou vidět a kloužou?!