Únor 2013

Kostlivci ve čtvrtém šuplíku

24. února 2013 v 15:03 | Krakin Shikazu |  Krakinin deník
"Prosímtě, hlavně se s tím nikde nechlub."
"Neboj, ví to jenom Óňa."
"Ten může, ten je daleko..."

*vysvětlování o 5 minut později*

"No, já jsem totiž hledala jednu složku. Jenže když jsem si naposledy -před několika lety- uklízela stůl, tak jsem asi přehodila obsah třetího a čtvrtého šuplíku, takže..."
"...*facepalm s jehlicema a pletením v rukou*"

*o pár minut později, opět se řeší téma proč má Krakin sešity na volné posteli místo v šuplících od stolu, které obsahují všechny možné poklady*

"Hele, já za to nemůžu! Ty sešity se tam nevlezou, navíc se odtamaď blbě vytahují a-"
"Nepovídej, hádej, čí to byl stůl?"
"No, právě proto ti to připomínám!"
"Právě proto jsem já měla ty šuplíky vytažené venku ze stolu a položené vedle na kupce..."
"No! Vidíš! Vždyť to je to samé!"
"Ale byla to kupka!"
"To moje je taky kupka!*v duchu: dvě, no...*"
"Ale já jsem měla jenom jednu postel, takže pokud jsem na ni chtěla spát, nemohla jsem na ní mít bordel!"
"No dobře, tak já mám druhou postel, ale zase nemám podlahu!"
"....*pohled alá odkud ji pustili*"
"...víš co, necháme to tak."
"Jo."

Někdy je lepší v nejlepším přestat.

....-stop!

17. února 2013 v 22:52 | Krakin Shikazu |  Heslovité stavy
*Krák se začíná převlékat*
*Krák se zamyslí*
*Krák má pocit, že něco slyšela*
*Převléká se dál*
*Krák stojí polonahá v pokoji*
*Opět něco slyší*
*Nadává na sestřiny ukecané kamarádky*
*Opět slyší hlasy*
*Krák dojde, že sestra už dávno spí a její kamarádky odjely už před obědem*
*Krák se polekaně otočí za hlasy*
*Krák zírá na obrazovku, kde se konečně rozjelo seknuté video*

To je tak, když máte zapojené sluchátka/stažený zvuk a pořádně těm hlasům nerozumíte.
Kam se hrabe chlap za oknem.

Stíny v zrcadlech -III. kapitola- Hledání, ztráty a nálezy

13. února 2013 v 23:33 | Krakin Shikazu |  [Příběh]Stíny v Zrcadlech

III.
Aurel se pomalu blížila zpátky ke kašně. Neměla z toho moc dobrý pocit. Pocit, že ji někdo sleduje, sice zmizel, ale ve chvíli, kdy zvedla oči od svého skořicového úlu a potkala se s pohledem toho bělovlasého kluka, vrátil se jí ten nepříjemný pocit v žaludku. Když přistoupila na vzdálenost dvou kroků, Kristián se zvedl, položil jí ruku na rameno a představil je.
"Aurel, tohle je Karn, můj…kamarád," Kristiánův hlas při zvuku posledního slova přeskočil o něco výš. Aurel cítila, jak nepříjemný pocit z Karnova pohledu pomalu mizí. Karn jí podal ruku. Opatrně ji stiskla. On se jí téměř okamžitě pustil a otočil se s tázavým pohledem na Kristiána.
"Víš, všiml jsem si, že se tady okolo docela vyznáš, hlavně v opuštěných částech města," podotkl Kristián a zadíval se jí do očí. Aurel si v tu ránu uvědomila, co v tomhle pohledu chybí a proč před chvíli toužila po Damienově přítomnosti; přestože se s Damienem ve spoustě věcí neshodli, jeho oči měly jakousi jiskru, skrýval se v nich zájem a strach. Když se na ni díval, tak přesto, že se jeho čelo mračilo, jeho oči se smály. Naproti tomu se Kristián možná usmíval, ale jeho pohled byl chladný a věcný. Když jí včera doprovázel domů, tak se v jeho očích občas mihlo něco jako zájem nebo překvapení- pak před jejich vchodem dokonce i upřímné pobavení. Ale teď…jako by se díval na zboží ve výloze a uvažoval, jestli stojí za investici. Najednou jí Karn nepřipadal tak moc nepřátelský.
"Ráda kreslím staré zříceniny," Aurel pokrčila rameny. "A taky se tam kolem obvykle potloukají různá zvířata, která normálně ve městě nepotkáš. Proč?" Tázavě a trochu podezřívavě se na Kristiána podívala.
"Potřebujeme tady s Karnem trochu pomoct. On je tu úplně nový a já tu taky nebydlím zrovna dlouho. Potřebujeme najít…nějaké věci. Něco jako…" Kristián se na chvíli zamyslel. Aurel by přísahala, že viděla, jak se se mu v duhovkách míhají nuly a jedničky. "Znáš hru jménem Evria?" Zeptal se najednou.
"Jasně! Hledá se tam poklad…teda, tvá postava je něco jako hledač pokladů na zakázku a…" Aurel se nadšeně rozpovídala- jednu dobu tu hru hrála skoro pořád- ale pak se zarazila. Co to mělo společného s tím, jak moc zná město?
"No, tohle je něco podobného," usmál se Kristián. "Je to hra- potřebujeme s Karnem najít něco, co někdo jiný ztratil. Máme nějaké informace, ale není jich moc. Zkrátka, je to něco jako ty tvoje RPG, ale doopravdy," Kristián tam stál s úsměvem a v očích se mu značilo napětí. Aurel zaregistrovala tik v ruce, kterou se snažil schovat do kapsy. Karn je celou dobu pozoroval, tiše. Při Kristiánových posledních slovech po něm střelil pohled, který Aurel úplně nedokázala zařadit- překvapený a zuřivý. Kristián měl zřejmě dar vytáčet lidi na potkání.
"A vy…potřebujete pomoct," Aurel to pronesla, ale nebyla to otázka, jen konstatování. Rozhlédla se kolem. Náměstí bylo na jižní části města, a přestože patřilo k těm starším, jižní čtvrť byla jedna z nejnovějších. Kolem bylo pár míst, kde by se dalo ukrýt pár takových věcí na "hru na poklady". Nebylo jich moc a nebyla moc velká, jenže záleželo na velikosti hledané věci…
"Máme nějaká vodítka," ozval se Karn. Nevypadal nadšeně, ale evidentně uznal, že mu nic jiného nezbylo. Aurel zarazilo, jak snadno dokázala vnímat nálady druhých. Kdy naposledy vlastně takhle poznala přetvářku nebo dobře skrytý pocit či úmysl? Jasně si ale pamatovala následky- matčin křik a zvýšení dávek…léky!
Aurel si vybavila svůj ranní zmatek. Oblékání a sbírání věcí…neměla ani čas si obout boty. Na to, že by si měla vzít nějakou pitomou červenou pilulku ani nepomyslela. Jestli se to matka dozví, bude zuřit. Aurel to ale teď odsunula stranou. Jedno vynechání ji přece nezabije.
"Jaká?" Zeptala se Karna a zahleděla se mu přímo do očí. Přesně jak si myslela- byly žluté a měly zvláštní zornici. Jakoby ani nebyla úplně kulatá…navíc měl široké duhovky. Z nějakého důvodu se jí vybavila černá liška, kterou viděla včera.
"Má to ležet nedaleko ryby a tvora z oblohy," ukázal na kašnu za sebou. "Má být z kamene, který byl potřísněn krví čistého stvoření a když na to posvítí měsíční světlo, tak to vydává modravou zář," povzdechl si. "Pořád si myslím, že by bylo nejlepší zůstat tu do setmění a hledat to v noci,"
"Pokud to je to někde, kam nedopadne měsíční světlo, tak nám to moc nepomůže," podotkla Aurel a Kristián se zatvářil triumfálně. Zřejmě už se o tom s Karnem pohádali. "Nic dalšího?"
"Nic co by stálo za zmínku," Karn se postavil a protáhl- byl skutečně vysoký, vyšší než Kristián. Aurel si všimla, že jeho vlasy nebyly jen bílé- od krku mu rostlo několik pramenů, které byly tmavě šedé. "Tak slečno navigátorko, nějaké nápady?"
"Chvilku," Aurel si vytáhla skicák a tužku, sedla si na zem tak, aby se o okraj kašny mohla opřít zády a rychle si načrtávala mapu okolí. Musí to být poblíž kašny…
***
Damien počkal, až odezněly kroky na chodbě. Pak se postavil a prudce kopl do lavice tak, že přeletěla polovinu třídy a srazila další, co ji stály v cestě. Dýchal přerývavě a vlasy mu zakrývaly většinu obličeje.
"Koho měl představovat ten stůl?" ozvalo se ode dveří. Damien se ani nenamáhal podívat se tím směrem- věděl, že tam o rám dveří stojí opřený jeho bratr, Derek. V době, kdy měli on a Aurel tenhle volitelný předmět měl jeho bratr trénink volejbalu. Tenhle byl první v roce, takže se zřejmě protáhl…jinak Damien nedokázal přijít na vysvětlení, proč tu jeho bratr nevpadl hned ve chvíli, kdy slečna Lynxová zaklapla desky s učebním materiálem.
"Hele, jestli tě někdo naštval…" Derek nejistě vešel do třídy. Damien stále nereagoval. Pak se pomalu pohnul a začal dávat lavice a židle do pořádku. Derek chvíli nejistě přešlapoval na místě, potom ale položil svůj batoh ke dveřím a začal bratrovi pomáhat. Původně měl v plánu bratra zasypat proudem otázek, ale když se na něho teď díval, divil se, že před ním strachy ty stoly neutíkají. Neměl odvahu vytáhnout téma, které by mohlo bratra ještě víc naštvat. K jeho údivu se bratr po chvíli ozval sám.
"Myslím, že ten tvůj andílek má buď hodně velký problém anebo hodně velkou smůlu," Postavil zpátky na nohy lavici, která se úplně převrátila.
"C-cože?" Dereka šokoval už jen zvuk Damienova hlasu, natož aby hned zachytil význam jeho slov. V úleku pustil židli, co zrovna držel a ta mu přistála na noze. Spustil proud nadávek v rytmu poskakování po druhé, zdravé noze, opřel se rukou o nejbližší lavici a podíval se na bratra s bolestnou grimasou na tváři. K jeho ještě většímu překvapení Damien neměl na tváří klasický úšklebek, který by se dal přirovnat k blikajícímu neonovému nápisu "Většího idiota jsem neviděl", ale měl rty sevřené do úzké linky, jantarové oči jakoby hořely…hněvem. Damien uhnul pohledem a rozhodl se zkoušet odvahu zdi.
"Uvažoval jsem, co tě na ní tak zaujalo. Zdála se mi zvláštní. Což už od pohledu asi většině. Nicméně mi to asi došlo, když si tu pro ni přišel jeden týpek…neuhodneš, kdo to byl?" Derek na Damiena dál zíral. Damien mluvil klidným, příliš klidným hlasem. Derek se snažil vybavit si podobné okamžiky, kdy měl z bratra vyloženě strach. Nebylo jich mnoho- když mu rozbil na základce jeho projekt do modelářství, na kterém dělal tři týdny. Pak když kvůli němu utekla Damienova kočka. A potom, když byli malí…ještě tenkrát…vybavila se mu dávná vzpomínka, jak jako malý, možná pětiletý kluk seděl na kamenném schodu a plakal. Damien stál vedle něj a stejným pohledem jako teď si měřil staršího chlapce se sebevědomým úšklebkem na tváři, který stál před nimi. Nechápal ale spojitost téhle vzpomínky a současné situace.
"Neuhádnu, víš, že mi takové věci moc nejdou," Derek raději postavil tu židli, co mu předtím spadla na nohu. Nerad na tyhle věci vzpomínal. Už je to dávno. Už na tom nezáleží.
"No, neřekl bych, že byl Kristián zrovna nadvakrát nadšený, že mě vidí," odfrkl si Damien a pokračoval v urovnávání lavic. Derek zamrzl v půlce pohybu.
"Co by tady prosím tě dělal Kristián? Vždyť to namyšlené pako dělá určitě někde na hodně vysoké pozici na Eikenu!" Derek tomu odmítal uvěřit. Vzpomínka byla ještě jasnější- drzý úšklebek, temně zelenočerné vlasy, plazí oči…
"Taky jsem si to myslel," Damienův hlas najednou zněl unaveně. Svezl se na zem a opřel se o stěnu. Zaklonil hlavu tak, že koukal do stropu. "Jenže on si tady hezky nakráčel, tvářil se jako bych byl kus nábytku a odvedl Aurel…prý jsou snad sousedi nebo co," přejel si rukou přes obličej. Derek ho chvíli pozoroval- jeho bratra to vzalo víc, než by čekal. Ne to, že se tady objevil někdo z Eikenu, z jejich minulosti, kdo jim hodlal dávat najevo, že jsou odpad- ale ten někdo jim ještě chtěl vzít to, co zrovna našli…
"Taky už mě to napadlo," povzdechl si Derek, když se posadil vedle bratra.
"Co?" Damien se na něj nechápavě otočil.
"Že by Aurel mohla být…no, tam od nás," Derek se zamyšleně zatahal za vlasy. "Víš, podle toho, jak vypadá…prostě, má kolem sebe něco, co lidi tady ne." Neuměl to jinak vyjádřit. Damien se ušklíbl.
"Říká se tomu ´Aura Eikenu´ ty tupče," strčil do bratra ramenem. "Vtloukali nám to tenkrát do hlavy, pořád dokola…"
"Víš, že jsem se na nějaké to jejich učení už vykašlal," odfrkl si Derek a vytočil se tak, aby se opřel o bratra. "Nehodlám se tam vrátit, ať si říkají, co chtějí. Chci žít tady. Doufal jsem, že…" hlas mu selhal. Nevěřil, že by se tu Kristián objevil náhodou. Pokud se zrovna on zajímá o Aurel, pak to znamená, že Aurel je z nějakého důvodu pro Eiken důležitá…a to se mu nelíbilo.
"No, nekašleš na to ´jejich učení´ úplně tak, jak bys chtěl," Damien se cynicky usmál. V hlavě si pořád přehrával scénu, kdy si Kristián pro Aurel přišel. Měl z ní divný pocit už ve chvíli, kdy ji uviděl. A Kristián jen potvrdil jeho podezření- Aurel byla Eikeňanka. Za normálních okolností by on i bratr skákali radostí, že našli někoho, jako jsou oni. Jenže jim tu radost zkazil Eiken, jako vždy. A tentokrát v podobě jejich nepřítele z dětství.
Damien se kousl do rtu. Nejraději by Dereka odstrčil, vyběhl ven ze školy a šel hledat Aurel. Vytrhl by ji z Kristiánových spárů a odvedl ji někam do bezpečí. Ještě nemohla být tak daleko, není to tak dlouho, co odešla, nebo jo?
Hluboce vydechl a poplácal bratra po rameni. Ten se na něj otočil s povytaženým obočím.
"Měli by jsme jít. Potřebuju ještě něco udělat a ty bys měl taky trochu zakašlat na to jejich učení, ne?" Derek při těch slovech zaúpěl. Začal si stěžovat na to, že snad stačilo jedno fyzické týrání za den (trenér je na tréninku nešetřil, tím spíš že se Derek zase předváděl) a že právě prodělal hluboký šok. Damien kňučení svého bratra chápal, ale sám věděl, že bude nejlepší, když se něčím oba zaměstnají. Derek kvůli tomu, aby se příliš neutopil v nepříjemných vzpomínkách. A on proto, aby neposlechl to nutkání a neběžel bůhvíkam, aby našel Aurel a zbavil se tak toho svíravého pocitu v hrudníku. Nechápal to. Znali se prakticky jeden den. Nemělo by mu na ní tolik záležet. Nemluvě o tom, že vedle něj napůl ležel jeho bratr, který projevoval první známky zamilovanosti.
Jenže ona byla z Eikenu. Byla jedna z mála jako oni, co žila tady. Nemůžou ji přece nechat těm potvorám, jako je Kristián. Jenom jí ublíží.
Damien zatřásl hlavou a postrčil bratra, který už se evidentně z šoku zase probral, protože jej začal zasypávat otázkami ohledně té "andělské bytosti". Nezbylo mu nic jiného než odpovídat. Byl rád, že ho bratr ve snaze zabránit "úniku informací mezi nepřátelské jednotky" (čímž myslel ostatní studenty, kteří se stále hemžili po chodbách) chytil kolem ramen. Zamířil tak totiž domů, jak měl. Pocit, že by měl být někde jinde, okázale ignoroval.
***
Už se pomalu začalo stmívat. Poté, co Aurel dokončila náčrtek mapy náměstí a okolí kašny, se zamysleli nad vodítky a došli k závěru, že to, co kluci hledají, by se mohlo nacházet buď v některém ze zřícených domů, které se nacházely hned za nimi, nebo v opuštěné stavbě něčeho, co býval nejspíš malý kostelíček. Přestože náměstí se lidmi zrovna nehemžilo, přece jenom nechtěli riskovat zvědavé pohledy lidí, proto se nejprve vydali ke kostelu; byl zastíněn jedním starým obchůdkem, po jehož zdech se pomalu rozlézala plíseň.
"Tady tohle už zažilo lepší časy, co?" Karn si nedůvěřivě prohlédl ještě stojící rám dveří a otočil se několikrát dokola. Od vstupu byla jasně vidět kašna. Kristián prošel kolem něj dovnitř.
Strop měl v několika místech obrovské díry, západní stěna prakticky až na pár sloupů chyběla. Uvnitř stály v řadách ztrouchnivělé lavice, porostlé mechem a břečťanem. V přední části zřejmě stával oltář, nicméně zbyl tam jen jakýsi výstupek, na kterém si udělaly pelíšek kuny. Kolem výstupku byly popadané trámy a kameny, zvířata zde za léta své vlády také zanechala památku v podobě škrábanců, cákanců krve, kostí a starých zbytků kožešin.
Karn se okamžitě pustil do hledání, hlava nehlava obracel každý kámen, který našel. Snažil se sice nevyplašit zvířata a jejich domovy, nory a hnízda, navrátit do původního stavu, ale Aurel viděla, jak ho z jedné zlomené desky trčící v prostoru pozoruje jakýsi ptáček, velmi rozzlobený. Karn byl netrpělivý a rozhodně tomu nějak nepomáhal fakt, že Kristián po chvíli zamyšleného prohlížení kostela zamířil k víceméně zachovalé lavici u vchodu, dal si nohy na zbytky dřeva před sebou, zaklonil hlavu a díval se dírou ve střeše ven.
Aurel přešla opatrně ke zbytku západní stěny. Cákance krve tam byly jasné a poměrně čerstvé. Když opatrně natáhla ruku, aby se jich dotkla, zmocnil se jí strach. Touha otočit se a běžet se schovat ke Kristiánovi byla obrovská. Než však stačila zareagovat, vytrhl ji z toho Karnův hlas.
"Hej, navigátorko, pojď sem mi pomoct trošku, nebo mě ty potvory sežerou zaživa!" Aurel se otočila za naštvaným hlasem a málem se rozesmála při pohledu na Karna, který se ve svém hledání propracoval až k místu, kde si zařídila bydlení kuní rodinka. Mláďata se mu sápala po rukou a jedno rychlejší mu vyskočilo na ohnutá záda, vyběhlo na rameno a kouslo mu do ucha. Karn vydal řev, jako by mu to ucho někdo trhal- mláďata takovou sílu ale mít nemohla, jen bránila své hnízdečko. Aurel s povzdechem šla a mládě zakousnuté do Karnova ucha sundala, ostatní mláďata se okamžitě stáhla k jejím nohám.
"Zatracené potvory," mumlal Karn, zatímco zkoumal své zranění (nebyl to víc než škrábanec, zuby mláděte nebyly dostatečně silné).
"Nediv se, když jsi je vzbudil a ještě rozšlapal spaní," Aurel bojovala s úšklebkem a loupla pohledem po Kristiánovi, který se očividně bavil. Jinak ale od své plně zatěžující činnosti pozorování mraků neupustil.
"Nejdřív vypadá, jako by byl pro tu věc schopný najmout celou četu a teď…" nechala větu viset ve vzduchu. Karn nadzvedl kus betonu levou rukou a v podřepu se pravou prohrabával v prostoru pod ním.
"Je to ten typ co spíš pracuje hlavou a pusou než rukama. Umí si na to najít ty správné lidi, to mu neberu. Ale občas mě s tímhle přístupem pěkně nadzvedne," mluvil relativně tiše, zřejmě, aby je Kristián neslyšel. Pak potichu zaklel a položil ten kus betonu zase zpátky- kupodivu tiše. Rozhlédl se kolem. "Zkus vylézt támhle, jsi lehčí, mě by to nemuselo udržet," a kývnul hlavou směrem ke zbytku schodiště vedoucího někam nahoru a jakoby za stěnu prostoru, kde se nacházeli. Aurel na něj pohlédla jako na zjevení. S úlekem ale zjistila, že Karn to myslel naprosto vážně. Mládě kuny, které sundala z Karnova ucha, ji zapištělo na rameni, kde se předtím uvelebilo. Zbytek už se pustil do opravování zničeného obýváku.
Aurel ji podrbala za ouškem. Tohle bude ještě dlouhý den.
***
Ozvalo se jasné zaklepání na dveře. Odložil tedy porcelánový šálek s růžovým čajem, narovnal se v křesle a zaklapl knihu.
"Dále," promluvil hlubokým, medovým hlasem. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila dívka ve školní uniformě. Měla jasně zelenou kravatu druhého ročníku se symbolem noty, kolem které se obtáčela notová osnova. Dlouhé, kaštanové vlasy měla rozdělené přesně uprostřed a svázané dvěma velkými, zelenočernými mašlemi nad ušima. V pravé ruce nesla temně zelené pouzdro na housle.
"Volal jsi mě, Sethe?" dívala se na něj bez nějakého většího zájmu. Seth musel uznat, že to bylo poněkud uklidňující, být s někým, kdo mu nevykládá, jak je úžasný a dokonalý pořád dokola. I když na druhou stranu věděl, že to je způsobeno tím, že dotyčná trpí menší posedlostí jistou osobou, kterou on opovrhoval.
"Ano, volal, Lilith…řekni, mají ženy, co se zajímají o umění, raději tragédie, nebo komedie?" Lilith na něj chvíli zírala beze slova, rychle se ale vzpamatovala. Sethovy otázky jen tak mimochodem mimo téma celé konverzace byly běžné.
"Ženy mají rády šťastné konce, ale většinou potřebují trochu utrpení. Co jsi potřeboval?" přešla přes místnost, která vypadala jakkoli, jen ne jako školní prostor- stěny byly potažené pruhovanými tapetami bílé a šedé, na určitých místech lemované modrými květy. Světle modrošedé byly i závěsy na oknech, ve stejných barvách byl i zbytek nábytku. Lilith si všimla postavy, které ležela natažená na jedné pohovce, zastrčené v rohu a částečně skryté za paravánem. Byl to vysoký, štíhlý kluk. Měl delší vlasy, které mu padaly přes obličej a v zapadajícím slunci se temně leskly. Připomněly jí barvou podzimní listí. Dotyčný spokojeně oddychoval a nevypadal, že by jej nějak rušila její přítomnost, nebo Sethova.
"Takže tragédie se šťastným koncem…výborně. Najdi mi tohle, do zítřka, prosím," podal ji kus papíru, na kterém bylo úhledným krouceným písmem napsáno několik odstavců. Lilith si je prolétla pohledem.
"Chceš, abych ti to rovnou zakreslila do mapy?"
"To bys byla moc hodná. Jako vždy, samozřejmě," Seth opět otevřel knihu. Rudovlasý kluk vzadu něco ze spaní zamumlal. Lilith se na místě otočila a vykráčela z místnosti, kde sídlil klub všeobecných umění. Sotva se za ní zavřely dveře, Seth Nightell si přehodil nohu přes nohu a podepřel si hlavu pravou rukou. Ozvalo se zašustění a od pohovky vzadu se ozval nedočkavý hlas.
"Takže, už to začíná?" Seth zvedl pohled od knihy a v odrazu na skle jedné z vitrín viděl, jak jeho zrzavému společníkovi hrají v rudých očích světýlka, zatímco si pohazoval s hranatým bílým předmětem.
"Ano, Jaire. Právě byly vrženy kostky,"
***
Slunce už zapadalo, když všichni tři vyšli i z posledního domu (nebo toho, co z něj zbylo). Aurel promrhané odpoledne moc nevadilo- vlastně ji to celkem bavilo- ale Karn vypadal, že zdemoluje i ty zbytky stěn, co ještě stály. A vztek si vybíjel právě na ní. Zřejmě se neodvažoval z neúspěchu vinit Kristiána. Jediná činnost, kterou vynaložil, bylo komentování některých Karnových nápadů. Karn potom obvykle poslal Aurel udělat něco, co nechtěl dělat sám. Aurel věděla, že stěžovat si nemá smysl. A zároveň se cítila trochu provinile- měla se tu vyznat lépe než oni. Měla tu věc najít bez problémů. Zítra se sem vrátí a-
"Co to máš?" Kristiánův hlas přehlušil Karnovo vzteklé mumlání. Aurel si uvědomila, že si nevědomky začala hrát s přívěskem, který našla ve zřícenině kostela- byl to její jediný úspěch. Podle Karna to ale nemělo žádnou cenu, alespoň pro ně ne. Byl to dlouhý, jemný řetízek, přívěsek sám byl oválný a ze zadní strany hladký. Zepředu byl složitý květinový vzor a od něj vystupovaly jakési úponky, které po celém obvodu držely přívěsek zavřený. Byl to takový ten starý druh medailonu. Aurel ale nepřišla na to, jak se otevírá.
"Ale nic," Aurel nechtěla medailonek Kristiánovi ukazovat. Ten jen pokrčil rameny. Pak si zkontroloval komunikátor a zamračil se.
"Hele, omlouvám se, ale musím si něco zařídit. Karne, odveď Aurel domů, jo?" Kristián nečekal na odpověď a zmizl se- a to doslova. Aurel ho vyloženě ztratila po pár krocích. Karn ani nestačil zareagovat. Podíval se na Aurel a v tu chvíli jí bylo jasné, že by se klidně staral dobrovolně o celou kolonii malých kun, ale domů ji nedoprovodí.
"Musím ještě něco skočit koupit, takže, nechci tě zdržovat…" vymluvila se. Karn jen něco zabručel místo odpovědi a vytratil se o chvíli později stejně, jako Kristián. Aurel s potěšením zjistila, že pocit sledování se nedostavil. Zamířila tedy k jednomu z nejbližších obchodů. Nepředpokládala totiž, že by její matku napadlo dokoupit věci na jídlo. Takže až zas tak moc nelhala.
V obchodě zamyšleně kráčela mezi regály. Blízko ryby a tvora z oblohy…
Najednou do něčeho tvrdě narazila tak, že ztratila rovnováhu. Spadla by, kdyby ji nezachytily něčí ruce- jedna za předloktí a druhá ji přidržela kolem pasu. Aurel z šoku probral až známý hlas.
"Už ti někdy někdo řekl, že jsi sama sobě nebezpečná?" Aurel zvedla pohled a zjistila, že hledí přímo do jantarových očí. Damien. Lekla se, že ho naštvala- byla unavená, cítila se zodpovědná za odpolední neúspěch a to poslední, co potřebovala, bylo, aby se někdo navážel do jejího talentu zavadit a praštit se do všech věcí v okolí. Zaregistrovala ale, že mu v očích hrají pobavené jiskřičky a cuká mu koutek úst.
"Co tady děláš?" Aurel se konečně vzpamatovala a postavila se zpátky pořádně na vlastní nohy. Damien, jakoby si až teď uvědomil, že ji celou dobu držel, ji okamžitě pustil a udělal krok zpátky. Podíval se do strany, sehnul se, aby viděl na spodní poličky regálu a rozpustil si vlasy, které měl původně stažené stejně, jako obyčejně jeho bratr Derek.
"Chytám padající slečny. Co myslíš, že bych dělal v samoobsluze?" Aurel by ho v tu chvíli nejraději objala a praštila něčím po hlavě zároveň. Nic na to ale neřekla a pokračovala v nákupu, jakoby nic; Damien se jí ale držel, jakoby tady vlastně původně přišli spolu. Staral se, jestli doma mají čerstvé citrony a jestli jim náhodou nedošel česnek. Málem díky tomu nenakoupil to, co potřeboval sám. Když se postavili k pokladně, kde stál velice znuděný mladý muž, Aurel se zrovna smála Damienovu vyprávění o jednom spolužákovi z minulého roku. Sáhla do tašky…a ztuhla. Začala ji prohledávat a pomalu se v ní zvedala vlna paniky. Damien okamžitě zpozorněl.
"Děje se něco?" Zeptal se po chvíli. Aurel nešťastně práskla taškou na pult.
"Nevím, kde mám peněženku…" Damien zamrkal. Aurel vytahovala peněženku během dne několikrát. Ale kde ji viděl naposled? Nedokázal si vybavit tu chvíli. Napadlo ho hned několik věcí a možných hypotéz, jedna šílenější než druhá. Nahlas ale nic neřekl a jen s povzdechem a hranou otravou vytáhl vlastní se slovy: "Příště platíš ty,"