Březen 2013

Část čtvrtá: Jak v pokrokodýlovsku odjet na dovolenou

22. března 2013 v 16:05 | Krakin Shikazu |  Krakin dává rady do života
Každý občas někam jede. A takový výlet se obyčejně skládá ze dvou důležitých částí: přípravy a výletu samotného. Občas se dá přidat ještě část třetí, a to návrat. Tentokrát se budeme věnovat té první. Jak se hezky s Krakin připravit na týden lyžování v zahraničí s nevlastní rodinkou (a případnými dalšími účastníky)?
  • Hl. organizátor výletu (většinou hlava rodiny-otec) začne tak zhruba měsíc a půl předem zjišťovat stav věcí, které budou potřeba s sebou; při této příležitosti vám připomene, že by bylo fajn zkontrolovat si výbavu. Odkývejte to. Ještě je čas, nějak se tím nezatěžujte- vždyť lyžarškou bundu a kalhoty máte na bezpečném místě pod postelí a zaručeně tam jsou. Helma je v černé krabici na půdě. Kdo by co kontroloval?
  • Při dotazech, zda nepotřebujete něco nového se naštvěte a nezapomeňte všem připomenout, že už tak tři roky nerostete a ani jste se nezcvrkli; přibrat jste nepřibrali, hubnutí zas takový problém není, jsou pásky.
  • Týden předem začněte rozvažovat, jaké čtivo si s sebou vzít- vzhledem k hrozící nudě, nuceným časem tráveným konverzací s různými členy i nečleny rodiny a případným nevolnostem doporučuji sbalit si nejnudnější povinnou četbu. Přečte se to skoro samo a občas vás to díky okolnostem může i bavit. Počet kusů volte podle délky pobytu mimo domov- pod tři na týden nejděte.
  • Čtyři dny před odjezdem se snažte celý den moc nemluvit a na kamarády se jen usmívejte, obrňte si nervy čokoládou, zmrzlinou (i v zimě) a kávou a doma zaujměte bojovou pozici "Sedět u compu vykřivený jak hák do betonu s otráveným výrazem". Připrava na splašenou matku, která začne řešit to, že ještě nemáte nic nachystané a že vám určitě bude všechno malé (nebo to bude minimálně rozthané a nepoužitelné), je hotová.
  • Po včerejší vydatné hádce se teda uvolíte a k večeru jdete vytáhnout věci z postele. S údivem zjístíte, že tam nejsou. Pak vám je matka najde na půdě i s rukavicema, kam šla hledat vaší helmu (v černé krabici) a během toho si vyslechnete spoustu nadávek a poznámek mířených jak na vás a vaši neschopnost se připravit, tak na toho, kdo dal na půdu jen jediné světlo a ještě tak debilně za dveře. Helma není.
  • Zbývají dva dny do odjezdu. Po cestě domů si uvědomíte, že jste ještě neuvažovali nad vhodnou obuví ven mimo lyžování. Do vašich současných bot se blbě leze a ty z minulého roku se stále postrádají. Do telefonu otce ujistíte, že máte vše připraveno.
  • Dojedete domů, kde už pobíhá zmatená matka, která kvůli vám odešla dřív z práce, aby našla helmu (v černé krabici). Chce také vědět, zda jste s sebou minulý rok měli ručníky, či ne- vy si nedokážete vzpomenout. Slíbíte, že zavoláte otci. Zakotvíte u pc a za poslouchání toho, jak jste neschopní řešíte jiné věci. Pak slyšíte, jak vám nad hlavou někdo stále šoupe krabicemi a nadává. Matka se vrací a oznamuje vám, že přeházela celou půdu ale černá krabice tam nikde není.
  • Prohledává se byt. Helma nalezena v černém pytli.
  • Jeden den do odjezdu. Večer nastává přejezd k otci, odkud se následujícího dne bude vyjíždět. Konečně si nachystáte veškeré věci. Máte pocit, že je toho hodně. Rozhodně víc než povolené dvě tašky.
  • Matka příjde a s úsměvem vám oznámí, že cestovní tašky jsou pod vaší druhou postelí, na které máte kromě veškerých nachystaných věcí také učení, plyšáky, špinavé oblečení, veškerá CD a půlku knihovny. Blbý vtip? Kéž by.
  • Nabalíte si tašku a s potěšením zjístíte, že už máte v podvědomí zafixováno, kolik věcí se vám tam vejde. Ještě zbylo místo na kostky a karty. Jdete se přehrabovat svou knihovnou (cca 250 kusů) a hledat ty knihy, které jste se rozhodli, že si vezmete.
  • Sbalíte knihy, mp3, papíry a psací potřeby.
  • Sbalíte si kosmetiku.
  • Najdete potítka (po 2 letech).
  • Sbalíte si NEJDŮLEŽITĚJŠÍ věc: plyšovou krysu, které se fůrie neskutečně bojí.
Gratuluji, můžete se převléci do svého přichystaného oblečení alá velký metalista a j-rocker a můžete jet!

Blik-Blik-Prásk

19. března 2013 v 18:11 | Krakin Shikazu |  Heslovité stavy
Poznámka: když se po hádce hlásíte na skype, v duchu si řekněte své heslo, popřípadě si ho tiše vyhláskujte. Jinak se může stát, že do políčka "heslo" místo toho napíšete "JásenaněVykašlu".
Já jsem ty věci neschovávala.
A to ona řekla, že napůdu půjde ona.
Taky vůbec nemusím jet, mě je to jedno.
Když s tím má takový problém.
Taky tu vůbec nemusím být.
Pokud tu tolik vadím, tak si klidně sbalím ten svůj bordel/skladiště/ostatní výrazy, které s oblibou používá.
Klidně budu vstávat ve 4 ráno, chodit půhodiny na autobus i v zimě a jezdit z Hukvald.
Když je takový problém, že nemám všechno četně věcí, které si za 5 minut obleču schované ve skříni, která je zavřená, že mám položené dva řetízky a šálu v kuchyni na stole a že ten malý spratek nic nedělá (za což stejně můžu já).
Hele, já se sbalím za 20 minut a pohoda.
Kolikrát ji mám opakovat, že ty voloviny mám v té spodní přihrádce, že jsem za ten rok neporostla, ani se nezmenšila a že na ně nikdo nešahal? (Zopakováno nepočetněkrát, zakřičeno naposledy před 5ti minutami.)
Když člověk něco neudělá, nebo udělá špatně, hned ho seřvou, nazvou ho beznadějným případem, který k ničemu není a nikam to nedotáhne, ale když něco udělá navíc nebo dobře, neřeknou mu ani ň.
A ten debil za mnou bude furt běhat a plést se mi do toho.
Copak nechápe, že jsem sólista a že to, že ta ohnivá potvora má o 17 levelů víc než já neznamená, že potřebuju jeho pomoc?
Phe, to jsou ti prémioví hráči, člověk má míň než 80% hp a oni už mají pocit, že zákonitě umírá a touží po tom, aby mu někdo pomohl...kdybych potřebovala pomoc, tak si řeknu.
Mám úplně skaženou náladu a nikam se mi nechce.
Akorát to řeknu a zase bude problém.
Ostatně, jako vždycky, když něco řeknu.
A jestli mi někdo tady napíše něco jako "to bude dobrý" nebo "doufám, že se to zlepší" nebo nějaké žvásty o soucítění, tak si může sbalit svých pět švestek a jít se vykoupat v tom vulkánu i s tím pitomým prémiovým healerem, co nerozumí větě "Přesťan za mnou dolézat".

Pojďme tam nejít! + záhadná krokodýlí šifra

11. března 2013 v 17:54 | Krakin Shikazu |  Krakinin deník
Můžu si odškrtnout už třetí pondělek, kdy jsem poslušně seděla od 13:30 do 15:00 (plus mínus dvacet minut) v dungeonu (jak říká učebně, která je všeobecně známá jako "dévéčko" náš pan učitel T.) na dvouhodinovce francouzštiny. A dva z těhle pondělků jsme dokonce byli v plném počtu- všichni čtyři, co jsme to nevzdali a poslušně se tam flákáme. Paní učitelka je natolik milá, že nám řekla, že kdyby náhodou někdo z té francouzštiny chtěl maturovat, tak to ona neví s kým. Naštěstí to nikoho z nás ani nenapadlo.

,,...-a ráno, když se probudí, tak zjístí, že je mrtvý..."

Myslím, že má absence v některých hodinách už poznamenala myšlení učitelů. Tak například dneska v biologii, když paní učitelka vyvolávala ke zkoušení mě přešla se slovy: ,,Karin tady není...". Přitom do třídnice mě nezapsala. No, vzhledem k faktu, že jsem z celého zkoušeného učiva uměla maximálně nadpisy, tak si nestěžuju...byla to příjemně strávená hodina nad Draculou. Samozřejmě, kdyby se někdo ptal (nebo by to tady z učitelského sboru nedejbože někdo četl), tak jsem samozřejmě nezapomněla učebnici doma a pilně jsem si četla o onemocnění nervové soustavy.

,,Ale to znáte, ne? Napíšete písemku z chemie na 5 a potom večer před spaním vám to začne vyskakovat: H2O, H2SO4..."
,,My teď bereme organiku..."
,,...Pán Bůh s námi a zlé pryč..."

Stan a Fiflena začínají lézt na nervy více lidem. Nedivím se. jaký byl klid když chyběly...no, otočme list. Když už jsme totiž u klidu- víte, jak moc fajn bylo, když jsem v noci v pátek byla na skypu/fb jenom s klukama? Trošku mi to vehnalo mysl někdy zpátky do sedmé třídy, kdy kromě občasných výkřiků NikoAu jsem se běžně bavila (tehdy ještě na ICQ-UÁÁÁH!/*Krák sletěla ze židle a shodila na sebe zbytek citronové zmrzliny a zalila do studeným kafem*/MAXIIIIII!!!! TYVOLE KOCOUR TYS MĚ VYLEKAL!)(aneb co dokáže malé Nyaa~ už jsme tu někde měli, ne?)(Na Maxe si snad všichni pamatujete...)ehm...kde jsem to...no, každopádně sečteno podtrženo, byla to noc, kdy jsem se po dlouhé době konečně bavila, pokecala jsem si, neřešila voloviny...zajímavé je, že mě dokonce přestala bolet hlava, co měla bolela už od středy (a na to, že jsem seděla u pc přes 8 hodin...)

,,Když něco zní logicky, tak to bude úplná blbost."

Hmmm, tak nějak jsem dokopala Písečného, aby šel se mnou a Hikari na Die2Nite. Naše dnešní diskuze o zombiecích evidentně zaujala Vaška, který spolu s šírším okolím netušil, o čem se to bavíme (ale jediný se to snažil zjístit). Takže jakýkoliv volný čas, kdy není co dělat (plus hodiny španělštiny, kde ale není Hikari) vyplňujeme konverzacemi o D2N, Grepu a já a Hikari o Tajné Hře. Hrajeme ji koneckonců jen my dvě. Haha. No, vzhledem k tomu, nakolik se mezi námi rozvinul zvyk odpovídat ,,To je...tajemství!" (necítí tu někdo nejmenované anime? Ikdyž jsem z nás tři jediná, kdo ho viděl a já s tím nezačla!) bych se nedivila, kdyby jsme si vymsleli vlastní hru na tajemství...na volné přestávky a nudné hodiny, o dlouhých cestách na školní akce nemluvě.

,,Hmmm, myslíš, že kdybych jí těď popřála hezkou ruštinu, tak bych ji tím naštvala?"
,,No, vzhledem k faktu, že jsem ji s tím celou hodinu provokoval...tak jo, naštvala."

Už od pátku (nebo od středy?) se mi v hlavě usadila otravná myšlenka, jak fajn by bylo, kdyby si Zuzka zařídila blog. Třeba ji překecám. Prozatím mám tu čest mít od ní pochvalu za psaní a pomáhat jí s jejím psaním. Mám ji ráda, je to fajn člověk. Stejně jako Filip, Kuba, Písečný, Óňa, Zdenda, Hikari, Alča...mám je všechny hrozně ráda. A najednou mi pak ani Královna světa nebo Parfumerie nepřipadají tak špatné.

Ok, moje zkratky a kódované poznámky občas některé lidi zarazily, ale já jakožto autor jsem je vždy dokázala rozluštit. Když opominu občasný škrabopis (a myslím tím škrabopis v mém obvyklém škrabopise) v dějepise, kdy porovnávám svůj zápis s tím Alčiným a vylučovací metodou zjišťuju, co to je za slovo, tak jsou mé poznámky naprosto jasné. Například poznámka v mém diáři z minulého pondělka ("Kreténi.") je jasná a vydá za 4 popsané stránky A4. Pochopí ji víc lidí. Potom určité poznámky chápu pouze já a občas lidé, kteří jsou zvyklí na mé spojování celé věty do jednoho slova (dělám to i normálně, když mluvím). Ale mohl by mi někdo říct, co má sakra znamenat zkratka papř.?! (A ne, není to přepis/překlep ve slově např. a ani pepř) V kontextu mě totiž nic nenapadá. Asi bych si ty šifry měla někam v šifrách zapsat...

A pořádně to promíchej, jinakj se ti to usadí na zemi jako bahno...

7. března 2013 v 18:05 | Krakin Shikazu |  Heslovité stavy
Někdo si sype kávu do čaje, někdo dává čaj do kafe.
Já dělám obojí.
Někdy se prostě zabijete vlastním vtipem.
Někdy máte chuť vymazat pár existencí, co se shlukují v jednom koutě třídy.
Někdy se na všechny díváte s úsměvem a bavíte se tím, že netuší, na které se díváte s úsmevem radostným a na které s úsměvem při představě, jak do nich házíte nože.
Poslední dobou u sebe nosím imanigární pánvičku.
Hodí se.
Poslední dobou ráda vidím některé lidi.
Třeba Zuzku.
Zmínila už jsem se o ní?
Ne?!
No, tak to dělám teď. Protože Zuzka je fajn.
Štve mě, že se tam Richard zjevoval tak málo.
Tak moc, že jsem se rozhodla trošku pozměnit úlohu jedné postavy v SvZ.
Protože moje tendence oblíbit si hajzly a záporáky a mlátit v duchu nádobím a stavebními nástroji kladné postavy a rádoby hlavní hrdiny se prostě v takovýhle dobách projevuje silněji.
Všichni se zmizli.
Zajdu se ještě ostříhat a pak si to zase nechám trochu narůst.
Btw- Mise splněna.
Nebaví mě to.
Jediné štěstí je, že jsem moc zodpovědná na to, abych byla až zas tak nezodpovědná.

Azurové oči

1. března 2013 v 23:01 | Krakin Shikazu |  Umělecký koutek
Cink, cink...
Ding-cink, dong, ding-cink, dong...
Zvuk zvonků, se kterými si pohrával vítr, se v houstnoucí temnotě šířil na metry daleko. Celým městem se rozléhalo cinkání zvonkoher, znonečků a kovových tyčinek zavěšených na různých trámech, v oknech a na větvích stromů. Skrz okenice, ze kterých se drolila původní oranžová barva, dopadalo do pokoje měsíční světlo. Byl úplněk.
Čekala. Poslouchala. Proklínala stovky, možná tisíce zvonků, které prakticky znemožnily zaslechnout cokoli jiného, co by se snad plížilo pod rouškou tmy. Za normálních okolností cinkání nevnímala, vyrostla v něm a připadalo jí uklidňující tehdy, když nemohla najít klid. Teď by ale nejraději všechny ty zatracené cingrlátka posbírala do pytle a ten hodila z útesu za lesem Utrpení...
Cink...cink, cink, cling...
Počkat! Teď! To nebyl zvonek!
Cink... cling, cling, cink...
Schoulila se hlouběji pod stůl. Z pravé strany vedle stolu stála postel, přímo pod oknem; okenice rozhodně nevypadaly moc pevně. Sice patřily k těm, co byly ve městě v lepším stavu, ale pochybovala, že by obstály proti tomu, co je tam venku.
Ding, dong...ding, cink, dong...
Nepřišel. Bylo to zvláštní- samozřejmě, že chodil pozdě, to ostatně většina kluků. Ale ještě nikdy se na ni úplně nevykašlal! A zrovna teď, když měla před obřadem Poupěte. Když on měl před týdnem ten svůj, vstala kvůli němu ještě před východem slunce. A on? On snad ještě spí!
Rozběhla se po úzkých uličkách městečka. Nemohla přece na svůj obřad přijít pozdě. Vzala to po Obvodu- úzká stezka vedoucí kolem Vyvýšené čtvrtě, která měla na jedné straně místy rozdrolenou zeď, místy dřevěné nebo kamenné ploty a na druhé pětimetrový sráz. Tedy, pět metrů to bylo nad střechami, pokud by spadla někde mezi domy...ale byla to nejrychlejší cesta a ona se nebála. Věděla, že po obřadu bude moci Obvod používat možná tak ještě rok, dva; poté už bude příliš velká, než aby to bylo bezpečné.
Seskočila ze schodků, které vedly od Obvodu na ulici Hvězdných zvonkoher. Přidržela si své nadýchané sukně svátečních šatů- byly bílé a tenounké, ikdyž pod sukní měla tři spodničky. Podle toho všichni okolo poznali, že míří na obřad. Jinak by z toho mohly být pomluvy, chodit takhle prakticky polonahá na veřejnosti!
Během uvažování nad tím, kdo si jí na obřadu zvolí, nedávala pozor na cestu a vrazila do vysoké postavy, která stála ve stínu na okraji ulice, kde se nacházel malý vchod do temného dvora. Okamžitě zvedla hlavu a s očima plnýma strachu se chtěla podívat na toho, komu by se měla okamžitě náležitě omluvit-
,,Mladé dívky by něměly takto běhat po ulicích," pronesl cizinec. To poznala okamžitě- byl bledý, se světlými vlasy staženými do dlouhého ohonu (místní muži si vlasy buď splétali do copánků s korálky, nebo si jě stříhali). Nejpodivnější však byly jeho oči. Byly azorově modré, jako okraj laguny u Chrámu; kolem duhovky však jakoby do modré vstupovala jasná, ostrá růžová.
Cink, cink...ding, cink, dong...
Vzpomněla si, že ji oslovil.
,,J-já...musím už jít, spěchám, omlouvám se," Správně by měla počkat, jestli nebude chtít nějak odčinit urážku nebo požadovat něco jako protislužbu, dnes ale neměla čas. Cizinec ji zachytil za předloktí dříve, než stačila udělat krok.
,,Jen jednu otázku," Opatrně si ji prohlížel. ,,Je ti dnes čtvrnáct, že? Takže, Obřad Poupěte...výborně. Řekni, co by sis vybrala: zlatou dýku a sklenici čiré vody v prosté místnosti se sláměnou postelí, nebo mísu ovoce, polštáře a příjemný pokoj ve stínu?" Nevěděla, co byla podstata otázky. Učili ji, že na nejasné, podivné věci, kterým nerozumí, nemá odpovídat. Jenže za to stejně mohl on; nepřišel a ještě ji celé ty roky vtloukal do hlavy, že to jsou jen zbytečné poučky příliš upjatých Mistrů. Možná to byla čistě jeho vina, možná za to mohly cizincovy oči, které na ni hleděly jako na poklad, možná se prostě jen projevila její přirozená zvědavost, co se stane. Ale odpověděla.
Když pak utíkala po témeř vylidněném náměstí k Chrámu (pozdě), nevnímala zvuky, v hlavě ji hučelo. Měla pocit, že na něco zapomněla, že je něco hrozně špatně.
Nepřišel.
Ozvalo se nelidské zavytí. Přitáhla si přikrývku víc k sobě. Copak byla vážně tak hloupá?
Cink, cinky-cink...ding...klap, klop...
Zase! To nebyly zvonky!
Hlavou ji vířily hlasy. Ve spěchu je nedokázala přiřadit k jednotlivým tvářím těch, co znala- Mistrů, spolužáků, starších...Všechny ale vyprávěly jedno a totéž- asice příběhy o tom, jak se mladí lidé nechávají strhnout ke stvořením noci, do Stínů. Jak se je démoni snaží přemluvit sladkými sliby, nebo je unášejí při obřadu a víckrát už je nikdo nespatří. Ale co se s nimi skutečně stane?
Další zavytí.
Dusot tlap.
Konečně se jí podařilo identifikovat ten zvuk, co se mísil do cinkání- byl to zvuk, který vydávaly podkovy při nárazu na povrch zdejších ulic.
Cink...cink...cink....
Svit úplňku na chvíli zakryl stín. Pak druhý. Přitiskla si ruku s dlouhým kusem rukávu na pusu, aby stlumila výkřik a zasténání, či spíše zakvílení. Zvonky stále zvonily, zvonkohry a kousky kovů cinkaly. A do toho se mísily s nocí zvuky šelem tak venku.
Bála se, třásla se tak, že ze stolu, pod kterým se krčila, shodila sklenici a ta se, podivně tiše, rozbila. Ovocná šťáva v temnotě vypadala jako krev. Proč se tak bála? Nebylo to poprvé, co je slyšela...
Slunce mělo za chvíli zapadnout. On pořád nikde. Copak ji ani nepříjde pogratulovat?
Vydala se tedy rychlým krokem přes tržiště a mířila k Okraji, čtvrti těsně u hranice s lesem Utrpení. Cestou si přidržovala své nové šaty; přes původní bílé měla oblečené nové, které ne první pohled vypadaly bíle, ale byla to zvláštní hra světel- látka přecházela mezi nejjemnějšími odstíny růžové, modré a žluté. Lemy na širokých rukávech, okolo výstřihu a pruh kolem pasu byly zdobené stříbrnou a zlatou výšivkou. Lotusoví si ji vybrali. Jak tajně doufala. Takže její černé vlasy, které se modře leskly, teď byly sepnuté složitě zdobenou sponou s poupětem lotusového květu. Chtěla, aby to viděl. Chtěla, aby měl stejnou radost, jako měla ona, když přišel ve zletém rouchu Lilie. Mířila k jeho domu, ona ho z té postele vytáhne, ona mu řekne, co si myslí!
Rozum jí říkal, ať jde raději domů. Tohle byl dlouhý den i bez toho, aby si to komplikovala. Obřad nebyl procházka růžovým sadem (tedy obrazně řečeno, protože projít růžový sad jako takový byla jedna ze zkoušek Růží a to také nebylo jednoduché). Rozum jí říkal, že přece nemohl zaspat, nemohl by prospat celý den. Ale její zvědavost a zlost ji vedla dál. A až do poslední chvíle odmítala uvěřit tomu, co vidí.
Dveře domu, nedávno natřené na jasnou zelenou, ležely dobrých deset metrů od domu, vytržené, několik prken se válelo samostatně. Okenice, které ještě držely, visely nakřivo. u vchodu leželo něco, co vypadalo jako kus nábytku- možná ten velký stůl z jídelny? Zůstaly jen třísky. V hrůze pokračovala dál, vstoupila dovnitř; to neměla dělat. Stěny zůstaly jen obvodové, ze zbytku jen sem tam pahýly, které jakoby tvořily rám každé scéně, která se v domě nacházela a která bývávala vždy jedním pokojem. Nábytek i vybavení, všechno bylo zničené. Cáry látek ležely a visely všude možně, špinavé, pošlapané. Pokračovala dál.
Tady. Tady byl jeho pokoj; támhleta hromada třísek, peří a látek, to byla postel...co to je? Je to jenom hra slunce, nebo je to snad skutečně...ale ne, to nemůže být...krev?
Pomalu přistoupila k hromadě zkázy a klesla do změti různých materiálů. Pomalu, opatrně, jakoby měla strach, že pod jejím dotykem spadne i zbytek domu, se dotkla rudého cákance na stěně. Chvíli tam jen tak seděla na kolenou a nepřítomně zírala; vybavilo se jí, co říkal v den svého obřadu. Když ráno vycházel, ve stínu pod okapem vedlejšího domu se krčila osoba, která měla divné řeči a divnou otázku.
Její pohled upoutal jasně rezavý pramen vlasů se zapletenou zlatou stužkou. Zaschlá krev na ní se smísila s ukápnutou slzou.
Bylo ticho.
Slyšela dusot. Nemohla určit, jestli dusot tlap, nebo normálních nohou, v botách. Jediné, co skutečně vynikalo, byly podkovy. Otravný cinkot dodával situaci děsivou stmosféru. Byly to zvonky smrti, zkázy.
Přestože belo léto, třásla se zimou. Měla na sobě jen bílou košili; kalhoty, které k ní správně patřily, zůstaly ve skříni hezky na hromádce. Bylo velké horko a tak spala jen tak, stejně k ní do pokoje směla vstoupit jen rodina a Mistr a ti ji už nahou viděli. Vstát a jít si obléct ještě něco teď ale bylo nemožné. Myšlenky ji vířily. Kolikrát už slyšela podobné zvuky? Kolikrát už je ignorovala? Jenže to byla ještě dítě. Malé škvrně, které se nemá čeho bát. Ale teď, po obřadu...již byla mladá žena.
Ding, dong...ding, cink...
Jeden ze zvonků někde poblíž přestal. Měla pocit, že by dokázala spočítat všechna cinkání a přiřadit je; byla si jistá, že jeden zvonek byl strhnut.
Najednou bylo ticho.
Chvíli čekala a vyděšenýma očima se rozhlížela. Když se stále nic nedělo, přemohla ji zvědavost. Pomalu, pomaloučku vylezla zpod stolu; deka se jí z ramen svezla na zem a stála tam jen v bílé košili, sice dlouhé, ale přesto krátké. Udělala jeden krok k posteli, poté zaváhala; nakonec ale přesi jen na postel vylezla a v kleče se přisunula k oknu. Připadalo jí, že celá Magnoliová čtvrť musí slyšet její dech. Opatrně, aby nezavrzala, odjistila jednu okenici, poté druhou. Pak do nich stčila, aby je otevřela. Zvědavost ji přemohla- vyhlédla ven. Nikde nic, jen město ponořené v temnotě. Ohně hořely jen u Chrámu, u Knihovny a u Věže.
Oddychla si. Byla paranoidní? Nebo měla štěstí? Natáhla se, aby okenice zase zavřela. Nejprve se vyklonila vlevo...a ztuhla. Na předloktí, tam, kde ji odpoledne chytil onen cizinec, se pomalu rozprostíral černý symbol. Hýbal se; pavoučí stvoření protahovalo své nohy, do stran rozhazovalo sítě, kvetly černé obrysy květin. Zírala, neschopná slova, skoro zapomněla dýchat. Pak jí pohled sklouzl úplně dolů na ulici. Tam ležel zvonek, který předtím slyšela přestat cinkat.
Něco jí říkalo, že by to neměla dělat. Neměla zvedat zrak. Možná, že by bylo lepší, kdyby v tu chvíli skočila. Ale ona polkla a podívala se napravo. Byl tam, cizinec, seděl na parapetě, jeho azurově modré oči s růžovými sluníčky kolem panenek (které, jak teď viděla, byly temně fialové, nikoli černé) si ji prohlížely. Chtěla vykřiknout, ale ikdyž otevřela pusu, žádný zvuk z ní nevyšel.
Všechno jí v tu chvíli došlo. Ta podivná otázka: zlatá dýka, sklenice vody a sláměná postel znamenalo Světlo, život lidí pod Zákonem, ve Spolcích; mísa ovoce, polštáře a pokoj ve stínu...znamenalo Stíny. Stvoření noci, které dají přednost hodování, choutkám a vášním. Byla to stará otázka, z doby před Rozdělením, před válkou Dvojčat.
Cizinec se usmál. Věděl, že pochopila. Nemusel nic vysvětlovat. Stroužek krve, který mu stékal od úst mluvit za vše. Po chvíli ticha, které narušovaly jen zvonky, cizinec promluvil.
,,Nikdy jsem ty pitomé cingrlátka neměl rád. Bolí mě z nich hlava," přehodil si nohy tak, aby je měl vevnitř pookoje. Pak ji popadl za předloktí, kde se rozprostíral symbol a přitáhl si jí blíž k sobě. ,,Tohle je znamení, že jsi sebe samu slíbila Stínům; můžeš si ale vybrat. Přišel jsem si pro tebe," Poslední větu jí zašeptal do ucha. V dálce slyšela opět bušení kopyt, vrčení, vytí. Může si vybrat. On si asi také mohl vybrat- bylo evidentní, co se stane, jestli si to rozmyslí. Když se teď omluví, že spěchala a odpověděla bez rozvážení. On si ji označil, našel by ji kdekoliv, ikdyby se stal zázrak a ona mohla utéct. Potřebovala by radu. Co by dělal on?
Jenže on už tady není.
Cizinec se jí díval rovnou do očí z tak malé vzdálenosti, že se jejich nosy téměř dotýkaly.
,,Tak co? Půjdeš se mnou, nebo chceš zůstat součástí tohohle vězení Světla?" Vězení. Ale bezpečí. Ikdyž, je to pravda? Po tom, co viděla?
Cink, cink....ding...cink...
,,...půjdu," spíš to jen vydechla, než že by to řekla. Cizinec se usmál. Jeho dlouhé špičáky se v úplňku zaleskly. V dálce byly vidět siluety různých stvoření noci.
Bylo to zvláštní, ale veškerý strach zmizel; poprvé se cítila, že našla to, kam patří.
Opatrně si ji prohlížel. ,,Je ti dnes čtvrnáct, že? Takže, Obřad Poupěte...výborně. Řekni, co by sis vybrala: zlatou dýku a sklenici čiré vody v prosté místnosti se sláměnou postelí, nebo mísu ovoce, polštáře a příjemný pokoj ve stínu?" Nevěděla, co byla podstata otázky. Učili ji, že na nejasné, podivné věci, kterým nerozumí, nemá odpovídat. Jenže za to stejně mohl on; nepřišel a ještě ji celé ty roky vtloukal do hlavy, že to jsou jen zbytečné poučky příliš upjatých Mistrů. Možná to byla čistě jeho vina, možná za to mohly cizincovy oči, které na ni hleděly jako na poklad, možná se prostě jen projevila její přirozená zvědavost, co se stane. Ale odpověděla.
,,Mísu ovoce, polštáře a temný pokoj,"